Pangandaran

Z Cipanasu jsme vyjeli tolik zrelaxovaní (ha ha ha), že jsme trhli náš dosavadní rekord v jízdě na motorkách a ujeli celých 170 km směr Pangandaran na jeden zátah. Nutno ovšem napsat, že jsme měli velké štěstí, protože kvalita silnic byla překvapivě dobrá a tak jsme jeli celkem rychle. Směrem k pobřeží se už během cesty nebe začalo vyjasňovat a my jsme se těšili, jak se zase ohřejeme na prosluněné pláži :)

Pangandaran je malý přívěšek na stopce na jižním pobřeží střední Jávy, jedna z klasických zastávek cestovatelů, kteří sem přijíždějí především kvůli příznivým podmínkám pro surfování, tentokrát i pro úplné začátečníky. Chcete-li si surfování alespoň vyzkoušet, je tohle jedno z nejlepších míst v celé Indonésii. A pro nás taky místo, kde poprvé za celou dobu potkáváme více turistů - upovídanou a hlasitou Saskii z Belgie, pesimistického Číňana-Novozélanďana Joshe, yeah Tuomase z Finska, nesourodou dvojku Fenixe a Simona z Německa, skupinku kluků z Británie, párek Francouzů, co vypadají spíš na Němce a dalších cestovatele z celého světa. Po dlouhé době opravdu hodně západních lidí! A taky první Čechy za celou dobu: pilota Fandu a očekávající Janu, kteří už tři roky žijí na Borneu. Zní to jako sen, že? Zdravíme Borneo! :)

Lekce surfování

Městečko Pangandaran se rozkládá na stopce přívěšku, který celý zabírá národní přírodní park. Úzký pruh pevniny spojující park s Jávou pokrývá na západní straně veliká písečná pláž a východní pobřeží je obsypané pestrobarevnými rybářskými loděmi. Z jedné strany na druhou je to v nejužším místě pěšky asi pět minut a je to opravdu nezvyklý pocit jít od moře směrem na pevninu a za chvilku se zase objevit na jiném pobřeží.

Rybáři na východním pobřeží

Jednou z hlavních zajímavostí Pangandaranu představuje zmíněný přírodní park, který jsme chtěli navštívit, abychom měli srovnání s parkem Ujung Kulon. S návštěvou parku jsme si počkali na všední den, protože o víkendech bývá hojně navštěvován lokálními turisty a navíc se už tak dost drahé vstupné do parku navyšuje o dalších 100 tis. IDR. Vyděrači! Ani nemusíte chodit do parku a už tak se setkáte se spoustou zvířat: jeleni a srnky (víme, tohle k sobě nepatří :) odpočívají na travnatých plochách a líně přežvykují nebo se pouští i dál do uliček města a občas překážejí na silnici; opice v celých tlupách posedávající v okolí odpadkových košů. Pohled na zvířata rabující odpadkové koše a požírající zbytky jídel není zrovna moc veselý.

Zvířátka a odpadky

Uvnitř v parku jsme ještě viděli veliké červostonožky, které jsou jedovaté a když vás kousnou, tak strávíte týden v horečkách. Taky před námi lesem prchalo pár velikých ještěrů a nad námi na stromech se pohupovali černí giboni. Náš průvodce zpod ztrouchnivělého kmene vyšťoural štíra a předváděl s ním různé hlouposti, jako že ho sní a tak. Ve veliké jeskyni ověšené spícími netopýry jsme si pak na buráky nalákali rodinku dikobrazů, v ZOO je skoro nikdy neuvidíte, protože jsou vždycky zalezlí a někde chrní. Tady vylezli až úplněk nám - celá rodinka i s potomkem, akorát nemáme žádnou fotku, protože v černočerné jeskyni se fakt blbě fotí a blikat bleskem jsme na ně nechtěli. Prošmějdili jsme strašidelné japonské bunkry z druhé světové války, kde se lidi navzájem věznili a popravovali, podle toho, kdo ty bunkry zrovna obsadil. Vrcholem výletu byl veliký vodopád. Nejdřív jsme vylezli na místo, odkud voda z malého jezírka padá přes převis dolů, užili jsme si výhled na divoké pobřeží a pak jsme sešli dolů a vykoupali se v jezírku pod vodopádem, odkud voda teče rovnou domoře a nechali si proudem vody namasírovat záda. Po cestě od vodopádu se nám podařilo doslova vyčenichat velikou raflézii, není teď zrovna doba, kdy tyto kytky kvetou a viděli jsme samé buď ještě zavřené nebo naopak už zčernalé a shnilé, takže když jsme zavětřili podivný pach, zaradovali jsme se, že tuhle obří kytku přece jen uvidíme!

Raflézie

Průvodce nám taky ukázal veliké listy rostliny, které po rozemnutí obarví všechno na výraznou rudorůžovou barvu, čehož dřív využívaly místní ženy ke zkrášlování. Výlet jsme zakončili na pláži s bílým pískem, kde se dalo i plavat, protože byla tak šikovně otočená, že se sem vůbec nedostaly vlny. Pláž dobrá, ale plná otravných opic, které vás ani nenechají převléknout do plavek, zkoumají igelitový sáček s plavkami a pak na vás ještě cení zuby, že tam není nic k jídlu. Opice jsou fakt roztomilé do chvíle než vás v tlupě obestoupí a začnou být agresivní a požadovat něco k jídlu. Ale za tohle si lidi můžou sami, protože průvodci běžně krmí opice buráky, aby je předvedli turistům, takže logicky pak opice vidí turisty a chtějí buráky. Jsou to mazané potvory.

Roztomilé opičky?

A samozřejmě jsme si vyzkoušeli i surfování. Začali jsme polehoučku a nejdřív jsme si půjčili jen bodyboardy a užívali si jízdu na vlnách. Frčí to překvapivě rychle a když chytíte dobrou vlnu, tak vás to vyklopí až na pláži, kde si vás rovnou vyfotí místňáci :) Druhý den jsme si zaplatili lekci surfování, nejdřív jsme na písku na sucho trénovali náskoky na prkno a pak se pustili do divokých vln. Je to fakt makačka než se s dlouhým prknem dostanete na místo, odkud se dají chytat vlny - dva kroky vpřed a čtyři vás to smete zpátky a pořád máte vodu sotva do pasu. Potom čekání na správnou vlnu, pádlování, náskok...! Překvapivě se nám pak oběma na první pokus podařilo naskočit a oba jsme stáli na prknech a jeli! Takže takhle jsme se pak bavili několik dní, vždycky druhý den úplně zničení - namožené svaly, domlácení prknem a s odřenými koleny, břichy a mozoly na rukou. Večer vždycky vytáhli svá elegantní malá prkna místní borci a předvedli nám, jak to má surfování opravdu vypadat.

Místní surfaři

Borec nakonec

Pangandaran můžeme zatím zařadit mezi nejhezčí místa, která jsme navštívili - hezké ubytování, dobrý warung s jídlem, příjemní lidé, hezká pláž, nějaké ty zážitky a trocha relaxu. Asi by se vám to taky líbilo :)

Kamar kecil

Při cestování po Indonésii se tomu nevyhnete, všichni tam musíme :) Po téměř dvou měsících můžeme napsat, že jsme snad záhady této "malé místnosti" (kamar kecil) trochu prokoukli a o naše poznatky se podělíme :)

Indonéský koupelno-záchod většinou vypadá tak, že část místnůstky (někdy půlka, někdy roh, někdy kreativně oblouk v rožku) je přehrazená nízkou zídkou a do takto vzniklé nádrže, či bazénku natíká z kohoutku voda. Zmíněný bazének rozhodně není určen na to, abyste se do něj naložili jako do vany, i když se k tomu někdy jeho velikost nabízí, ale slouží jako jakýsi rezervoár vody. Odtud pak plastovým rendlíkem nejrůznějších tvarů a barev (jak tu věc nazvat?) nabíráte vodu, kterou splachujete záchod a když se chcete osprchovat, tak zmíněným kyblíčkem poléváte. Pozn. zavedeme po návratu i doma, asi nám to ušetří dost peněz za vodu a kdyby to nepomohlo, přejdeme jen na studenou  ;)

Varianta s oknem a plastovým džberem! :)

Takto vypadá většina indonéských koupelen, jen místo vestavěné nádrže někde uvidíte různé jiné nádoby různých velikostí a tvarů, od velkých plastových barelů a kádí, přes lavóry až ke kyblíkům. A samozřejmě nesmíme zapomenou na toaletu, že... Ta je vždycky dohromady s koupelnou a klasicky je to něco na způsob tureckého záchodu, jen trochu menší a jinak tvarované. Dokonce jsme ve warungu v televizi viděli reklamu na čistící prostředky na toalety, úplně ty stejné jako u nás, ale v reklamě je hlavní hvězdou indonéský záchod. Vypadá to opravdu vtipně :) V reklamě do záchodu padá dětské autíčko na hraní (není divu, do takové díry v zemi), babička se zhrozí a chce a autíčko vyhodit, ale přichází maminka a v ruce drží Domestos a říká asi něco jako, že toaleta je přece díky Domestosu čistá a že si tedy dítko může klidně s autíčkem dál hrát :)

Občas, když máte štěstí, potkáte na ubytování záchod evropského stylu, často bývá třeba tmavě červený nebo modrý a často nemá žádné prkénko. V kombinaci s ne moc častým úklidem si pak raději přejete ten indonéský, kde se dá aspoň nějak rozumně dřepnout a není třeba balancovat tak, abyste se ničeho okolo omylem nedotkli. Někdy je ještě v koupelně i klasická sprcha a výjimečně i umyvadlo. Pokud umyvadlo není a máte jen nádrž a kyblíček nastává (pro nás) problém s mytím rukou. Ještě se nám totiž nepodařilo přijít na to, jak si, sakra, opláchnout ruce, když je máte obě namydlené, abyste nezamydlili všechno okolo...

Co byste na indonéském koupelnozáchodě hledali marně, je toaletní papír! Je třeba se připravit dopředu a mít po ruce vlastní nebo risknout indonéský styl - prostě opět použijete rendlík a umyjete se. Ideálně tak, abyste z místnůstky nevylezli celí zmáčení :) Oblíbená je tu pro tento účel i malá ruční sprcha, moderní náhražka kyblíčku.

Celá tahle místnůstka bývá v mnoha případech ne příliš čistá, celá mokrá, plná nejen vodních usazenin, všechno, co je dřevěné je obrostlé řasami a poloshnilé, o dýchatelnosti vzduchu, i když pouze po nezbytně nutnou dobu není asi třeba psát. Indonésané prostě věci jen používají, moc se o ně nestarají, takže mokré = čisté (platí pro předměty, místnosti i osoby). Ty reklamy na čistící prostředky asi moc nefungují nebo je to nejspíš tak drahé, že to nikdo nekupuje... Je až s podivem, jak čistí můžete vylézt z tak špinavého místa.

Tak a teď jděte láskyplně přeleštit oba kohoutky ve vašich koupelnách, možná si dejte oslavnou teplou sprchu a párkrát na záchodě obřadně spláchněte pořádnou porci toaletního papíru :)

Cipanas - zastávka na cestě

Ne, že byste se do naší ankety z článku o Bandungu zapojili ve velkém, ale třeba jste si to otipovali alespoň pro sebe. Správná odpověď je levý sloupec MA a pravý ZU. Uhádli jste to? :)

Po rušném, špinavém a deštivém Bandungu jsem se vydali opět k jižnímu pobřeží Jávy, tentokrát zase o kousek víc na východ. Celou cestu bysme za jeden den nezvládli, tak se nám k zastávce přímo nabízela vesnice Cipanas poblíž Garutu. Že už jste to někde četli? Cipanas... ano! Je to další místo oblíbené díky mnoha horkým pramenům.

V tomto Cipanasu ovšem horkou vodu využili úplně dokonale a to nejen pro napuštění několika bazénů, ale také každý hotel i mnohé menší ubytovny (penginapan či losmen) mají do svých koupelen (kamar mandi) přivedenou horkou vodu. Může se zdát podivné, že tu píšeme o horké vodě v koupelně, ale pro nás tak samozřejmá záležitost je v Indonésii téměř raritou a pokud máte ubytování s horkou vodou, je to asi jako kdybyste bydleli v hotelu se soukromou vířivkou na pokoji. Do koupelny v našem pokoji byla také zavedena horká voda. JENOM horká voda.

Abychom plně využili nabídky našeho hotelu rozhodli jsme se čas mezi večeří a spánkem využít pro relaxaci v místním termálním bazénu, kam jsme měli vstup zdarma v ceně hotelu. Nepředstavujte si termální bazény, jak je znáte z Evropy... tady je to prostě velká vybetonovaná modře natřená nádrž, napuštěná horkou vodou z pramene. Voda není nijak zázračně čistá, ale za to se z ní i v místním tropickém klimatu pěkně valí pára. S měřením teploty a ředěním vody na bezpečnou teplotu se tu nikdo nepáře. Nikde ani nevisí tabulky s teplotou vody, hloubkou bazénu, varováním, že není dobré pobývat v horké vodě delší dobu... prostě nic, co známe z domu. Hned po příchodu k bazénu jsme se stali jako obvykle terčem pozornosti a všichni nás sledovali, co budeme dělat, jaké máme plavky nebo těžko říct, co na  nás ještě mohli vidět. :) Voda v bazénu byla horká, určitě víc než 42 °C. Jakoukoli část těla jste tam ponořili, tak vypadala za chvíli jako uvařená. Naštěstí byl hned vedle ještě jeden menší bazének z vodou o něco malinko méně horkou a tam se to vydržet dalo. Nikde ovšem žádné schůdky, na které by se ve vodě dalo sednout, natož tak třeba bublinkovací lavice nebo lehátka a různé vodotrysky. Tak jsme chvíli postávali v bazénech a sledovali místní borce, jak se předvádí ve svém plaveckém umění. Opravdu zábavná podívaná. :) Jednak plavali v tom vařícím bazénu a jednat jejich plavecké styly jsou fakt k popukání. Indonésané většinou neumí plavat, ale asi tuší (z TV), jak má plavání vypadat a podle toho se taky chovají v bazénu. Výsledek vypadá jako by se  měli každou vteřinu potopit, plácají s sebou, mrskají rukama v šíleném tempu kolem sebe a někdy po psím způsobu pod sebou. Nejvtipnější a nejúčinnější je plavecký styl, kdy se oběma pažemi zároveň mohutně mávne pod tělem směrem dozadu. Než totiž stihnou zase vrátit obě paže před tělo, tak se skoro potopí a musí se pojistit jedním dvěma kroky po dně. :) Chvilkami jsme si říkali, že určitě některého z nich musí v té horké vodě klepnout... Trochu jsme se přemohli a předvedli jim, jak má opravdu vypadat plavání - publikum při okružní plavbě bazénem zaručeno. :)

Cipanas je skvělým výchozím místem pro tůry po okolí a na sopky, kterých je tu všude opravdu hodně. Počasí pro tyhle aktivity není v tomto ročním období zrovna ideální, sopky zahalené v mracích a přes den sem tam déšť a sem tam liják... Takže naše zastávka zde byla opravdu jen na přespání a odpočinek na cestě.

Bandung

Naší největší obavou před návštěvou Bandungu bylo, jak zvládneme coby řidiči motorek provoz v opravdu velkém indonéském městě. Viděli jsme dopravu v Jakartě a proto jsme si neuměli představit, že se staneme přímými účastníky podobného šílenství. 60km cesta do Bandungu nám trvala asi hodinu a půl, směrem k městu doprava postupně houstne a je třeba hodně předjíždět, jinak se člověk nikam neposune. Jak říkáme v Brně: "auta stojí, šaliny jedou", v Indonésii by se to dalo upravit na "auta stojí, motorky jedou".

Přes Bandung jsme se pak přesouvali asi hodinu a měli jsme to "štěstí", že několik dní před naším příjezdem vyhrál fotbalový tým Persib Bandung indonéskou fotbalovou ligu a v ulicích se už druhým dnem slavilo. To jsme se ale dozvěděli až později večer. Už tak je třeba řídit hodně opatrně, sledovat všechno okolo, zařazovat se do správných pruhů a ještě všude kolem jezdily bandy mladých lidí na motorkách, oděných do modrých barev Persibu Bandung, mávající vlajkami, šálami, tričky, skandující hesla, pomocí klaksonů motorek vytrubující různé melodie... občas kolem profrčela motorka se třemi pasažéry, z nichž ten vepředu je řidič, který troubí a tůruje motor, co to dá, prostřední jede ve stoje, aby mohl pořádně mávat obří vlajkou a ten vzadu drží toho prostředního a taky mává a skanduje různá hesla. Obklopena desítkami fanouškovských motorek sem tam projela dodávka plně naložená modře oblečenými skandujícími lidmi, lidi na střeše, vzadu v otevřeném kufru, opět vlajky, šály, modrá trička... Některé dodávky se na fandění vyzbrojily velkými plechovými barely do kterých fanoušci rytmicky bubnovali a k tomu skandovali a zpívali.  Příznivců Persibu muselo v ulicích jezdit hodně, protože ať jsme zabočili do jakékoli ulice, byli tam. Zároveň podél ulic postávali lidi a sledovali tyhle průvody, fotili si je a natáčeli a taky k tomu mávali vlaječkami. Aby celá akce probíhala bezpečně, na vše dohlížela policie, sem tam usměrnili dopravu a občas rozehnali skupinky fanoušků, které se potkaly při průjezdu křižovatkou, zastavily se uprostřed a plácali se po zádech a zdravily se navzájem. Persib Bandung vyhrál finálový zápas v pátek a my jsme do města přijeli v neděli odpoledne a pořád se takhle slavilo. Raději si vůbec nechceme domýšlet, jak to v ulicích muselo vypadat bezprostředně po zápase...

Pokud chodíte po Bandungu pěšky, musíte neustále dávat pozor na cestu, jelikož obrubníky a chodníky tu mají okraje vysoké asi po kolena, každé dva metry jsou přerušeny nějakým vjezdem nebo výjezdem nebo kanálem, dlážděné koupelnovými kachličkami (protože je to přece hezky barevné), které jsou rozmlácené a když na ně naprší, tak pekelně kloužou. Zároveň jsou chodníky uzounké (pokud vůbec jsou) a je třeba pořád sledovat otevřené kanály podél nich, abyste do nějakého nezahučeli. A ještě navíc na chodnících parkují warungy, polehávají lidi a kočky, hromadí se odpadky... prostě žádná procházka růžovým sadem.
Další možností dopravy je minibus (angkot), taky nic moc rychlého, ale je levný, tedy pokud tušíte kolik by měla být cena ;). V Bandungu dokonce existuje systém městských minibusů, mají speciální barevné kódy a minibusy jsou podle toho natřené různými pruhy. Ani s oficiálním plánkem MHD se nám ale nepodařilo rozkódovat, kam co jezdí, takže než jsme vždycky našli tu správnou barvičku, trvalo to třeba i půl hodiny. Ha! A ani když už sedíte v tom správném angkotu nemáte vyhráno, protože se nejede, dokud není dost cestujících, takže třeba 15 minut sedíte a koukáte na střídačku na babičku naproti a na řidiče, který vehementně kývá, že "ano, sedíte tu správně" a "ano, už pojedeme"... A okolo jezdí jiné minibusy se stejnými pruhy a vy stojíte a čekáte na pasažéry...

Abychom popsali dojmy, které v nás město zanechalo, uděláme tady dva sloupce, každý máme úplně  jiné dojmy, asi jsme navštívili dva různé Bandungy. Můžete hádat, který sloupec komu patří :)

"Velké město které se konečně alespoň trochu liší od jiných. Je zde patrný vliv kolonialismu, především na infrastruktuře. Ne tak špinavé město jako Jakarta. K vidění nákupní centra, McDonald, KFC a jiné známé značky. Poměrně slušná síť "MHD" (angkoty), díky kterým se dostanete, všude kam potřebujete. Studentské město, názorově otevřenější. Pokud člověk něco hledá, tak to tady pravděpodobně bude. Díky poloze města více prší, ale nic na co by se nedalo připravit. Pokud bysme měli Bandung abstraktně přirovnat k nějakému městu v ČR a vybírali mezi Prahou, Brnem a Ostravou, tak Ostrava je takový indonéský Bandung."

"Špinavé město, plné hluku, prachu a smogu, lidí, kde není k vidění nic moc zajímavého, než se někam člověk dostane, tak to trvá celou věčnost a když se tam konečně dostane a chce se třeba projít, tak začne tak  moc pršet, že je to akorát na to, jet zase zpátky. Prostě město stejné jako většina indonéských měst a vesnic, akorát větší a tudíž je tu všechno koncentrovanější - špína, chudoba, smrad, lidi, warungy, auta, motorky, i ten déšť je ve městě o dost nepříjemnější, protože zkapalňuje všechnu tu špínu ulic do šedohnědé břečky, kterou se musíte brodit."

Tolik dojmy z Bandungu a ještě připojíme nějaká fakta - tedy co jsme vlastně viděli a zažili:
- Bydleli jsme v severní části města, která v koloniálním období platila  a stále platí za lepší čtvrť. Ulice jsou lemované stromy, luxusními rezidencemi a vilami a také je tu studentské centrum města.
- Prošli jsme se přes Jalan (ulici) Cihampelas, přezdívanou jako jeans street (džínová ulice), která je lemovaná kavárnami, butiky, stánky a obchody s oblečením. Mnoho obchodů používá jako poutač či obchodní symbol obrovské kýčovité postavy různých hlavně komixových hrdinů. Je tu k vidění Superman, Spiderman, Batman, Catwoman, mořská panna, figurky ze Simpsonů...

Jalan Cihampelas

- Viděli jsme rozkopané hlavní náměstí Alun-Alun s velikou mešitou Raya Bandung, pěkné art dèco budovy hotelů na Jl Asia Afrika, příjemné kavárničky a luxusní obchod s krásným dřevěným nábytkem na Jl Braga.

Mešita Raya Bandung

- Bavili se smlouváním ve velikém nákupním domě-trhu Pasar Baru a nakoupili krásné sarungy.

Jeden z obchodů v Pasar Baru

- Navštívili jsme Geologické muzeum, kde skoro nic není v angličtině a část věnovaná geologii a vulkanologii Indonésie byla v rekonstrukci :( Ale zato tu mají simulátor zemětřesení, který je vlastně celkem nudný - vůbec pořádně netřese ;)

I tohle umí příroda...

- Vyjeli jsme angkotem na Dago, kopec nad městem, a chtěli se jít projít do velkého parku, ale začalo lít jako z konve, tak jsme zase jeli zpátky.
- Nechali jsme v Honda servisu vyčistit karburátor jedné z motorek (levné a v ceně je i mytí motorky), personál mluvil anglicky!
- Vařili jsme špagety se sýrem a kečupem v kuchyňce hotelu a bavili a krmili tím personál :) Pzn. jediná dostupná ingredience byly ty špagety ;)
- Jedli jsme cheeseburger a hranolky a pili kolu v tom nepěkném nadnárodním občerstvovacím řetězci. Mají tu i indonéský balíček - rýže a smažené kuře a místo kečupu pálivou omáčku.

V den, kdy jsme z Bandungu odjížděli vysvitlo sluníčko a najednou bylo tohle město o dost lepší, alespoň pro polovinu z nás ;) Třeba mu dáme ještě jednu šanci při cestě zpět...

Cianjur - město rýže

Po více než dvoutýdenní pauzičce jsme konečně zase našli čas na blog O:)

Rolník

Naší další zastávkou na cestě přes Jávu se stalo město Cianjur ve středozemí a napůl cesty z pobřeží do Bandungu. Cianjur není sám o sobě turisticky nijak zajímavý, představuje ale dobrý výchozí bod pro výlety do okolí. Rozhodli jsme se ubytovat prostřednictvím místní organizace Cianjur Adventure, která poskytuje ubytování v rodinách, což by mělo být pro cestovatele jedinečnou příležitostí poznat život místních lidí. Nápad dobrý, realizace špatná. Tedy alespoň naše dojmy určitě nestály za peníze, které jsme zaplatili. Ubytování bylo dražší než jinde, ale v ceně bylo celodenní stravování a napájení, praní prádla a hlavně teda život s místní rodinou. Bydleli jsme u samotného zakladatele organizace, Yudiho, kterého asi nejvíc ze všeho zajímá to, aby byl i v příštím vydání průvodce Lonely Planet a mohl opět inkasovat peníze od turistů. Možná už je taky turisty samotnými trošku unavený a vyčerpaný...? Pokoje nebyly nic moc, celý dům byl zaskládaný různým harampádím ve stylu "mám na to peníze, tak si to koupím" (kávovary, ohřívače vody, topinkovače, toustovače, běhací pás, orbitrek, motorky...) a Yudi působil dojmem ne úplně bystrého chlapíka, i když hloupý být rozhodně nemůže, pokud se mu podařilo rozjet takový byznys. Jediné, co jsme nakonec s rodinou sdíleli, byla jejich nepříliš čistá koupelna (i když s teplou vodou).

Pobyt v Cianjuru jsme využili k návštěvě botanické zahrady Kebun Raya Cibodas, kam jsme dojeli přes 1500 metrů vysoké sedlo Puncak Pass, kde teplota vzduchu citelně poklesla až k pocitu, že je vám snad i zima. Po dvouhodinovém bloudění po okolních rozbitých cestách a mnoha dobře míněných zaručených radách místních obyvatel jsme našli zcela jasně označenou odbočku k zahradě. Celá zahrada se rozkládá na prudkých nižších svazích hor Gunung Gede a Pangrango ve výšce asi 1300 až 1450 metrů.

Kebun Raya Cibodas

A je to opravdu obrovská zahrada! Dokonce tak velká, že návštěvníci uvnitř mohou jezdit auty i na motorkách. Nám to nejprve přišlo divné a chtěli jsme si celou zahradu projít pěšky, ale nakonec jsme opravdu byli rádi, že tu motorku máme. Asi bysme se uchodili a stejně ani všechno neviděli. Chodníky a silnice křižují svahy zahrady elegantními zatáčkami a poskytují krásné výhledy na protilehlé svahy a údolíčka s říčkami. Některé řeky dokonce vedou přímo přes cestu, takže je musíte buď opatrné přejet nebo přeskákat po kamenech, pokud jdete pěšky.

Kolekce mechů a lišejníků

Na rozlehlých prostranstvích lemovaných obrovskými exotickými jehličnany jsme se procházeli kolem jezírek s rybáři, prozkoumali jsme rododendronovou i sakurovou zahradu, obdivovali tajemnou sbírku mechů a lišejníků, vystoupali na kopec alejí stoletých araukárií a sešli úzkými stezkami do údolí pod vysoký vodopád.

Vodopád - zase...

Vzhledem k nadmořský výšce se nám celý den zdálo, že by nám snad měla být i zima, hlavně, když všude potkáváte lidi zabalené v téměř v zimních bundách, kteří na vás divně koukají. Nemohlo být určitě méně než 23 stupňů, když jsme to v pohodě zvládli v šortkách a triku s krátkými rukávy.

Druhý den v Cianjuru jsme vyplnili procházkou po okolí, společně s příjemným a zvídavým Francouzem Philippem.

Holky se předváděly

Viděli jsme pole i políčka s různými fázemi rýže, rolníky sklízející rýži, napochodovali jsme do skladu rýže, byli pozváni na prohlídku rýžové továrny, kde se rýže loupe a váží do balíků. Všechno se tu prostě točí kolem rýže, Cianjur je vyhlášený kvalitou rýže po celé Jávě.

Z dalších atrakcí v okolí už se nám nepodařilo navštívit žádné další místo, protože byl víkend a třeba čajová továrna o víkendu nepracuje :( Ještě jsme chtěli vidět plovoucí rybářskou vesnici na nedalekém jezeře, ale to by pro nás znamenalo další dny strávené v Cianjuru a to už se nám nechtělo. Z našeho hlavního plánu navštívit národní park Gunung Gede a Pangrango nakonec sešlo, protože za celou dobu strávenou v Cianjuru se nám hora ani jednou neukázala. Zůstala skrytá v mracích a oparu. Byla by škoda zaplatit velké peníze za vstup do parku a za průvodce, hrabat se (možná v dešti) nahoru a vidět jen bílou mlhu. Takže tohle si schováváme až na zpáteční cestu :)

Na Cianjur nemáme díky Yudimu úplně nejlepší vzpomínky, což určitě nebylo cílem organizace Cianjur Adventure. Určitě jsou v týmu organizace i další lidé, u kterých bysme si ubytování a kontakt s místními za ty peníze užili lépe. Yudi nám prostě nesedl a my jsme u něj doma neměli zůstávat tak dlouho, naše chyba. Poučení pro příště :)

Pelabuhan Ratu - Citepus

Z liduprázdné tiché Sawarny jsme se houpavou jízdou přesunuli podél kopcovitého pobřeží víc na východ k městu Pelabuhan Ratu, do Citepusu. Jako mnoho indonéských vesnic a měst se i toto táhne podél pobřežní silnice a prolíná se s ostatními vesnicemi okolo. Podařilo se nám najít celkem levné a čisté ubytování, které sice malinko postrádá ducha, zato boduje poměrem cena/výkon :) Hotel leží přes silnici na dohled od pláže, takže co si tak asi počít s pozdním odpolednem? Ano, naší oblíbenou kratochvílí jsou procházky po plážích. Místní pláže nejsou tak rozlehlé jako ta v Sawarně, spíš je tvoří úzký pruh písku prolínající se s různými plácky s warungy (stánky s jídlem), veřejnými záchodky, mešitami, chatrčemi, obchůdky, dílnami...

Náš obvyklý společník při procházkách po pláži

Kousek západně od Citepusu leží vyhlášené surfařské středicko Cimaja, kde dokonce najdete opravdový značkový obchod Quicksilver, který na tomto místě tak trochu připomíná diamant na hromadě štěrku. Surfařením jsou tu asi poznamenaní úplně všichni, od zatím nemotorných malých kluků až po namakané místní borce, kteří se po vlnách prohánějí obratně a s lehkostí.

Kluci ladí surf

Jelikož tu toho moc k vidění není a surfování nás ještě nepostihlo, tak jsme se vydali na výlet do městečka Cisolok, které je výchozím bodem pro návštěvu horkých pramenů Cipanas. Pokud budete hledat Cipanas na mapách, asi vás to hodí na úplně jiné místo, máme podezření, že Indonésané nejsou příliš invenční a prostě všechny horké prameny pojmenovávají stejně. Zdá se, že jsme si pro návštěvu vybrali dobrý den, jelikož tam moc návštěvníků vidět nebylo. Jinak je poznat, že místo je to celkem hojně navštěvované, najdete tu plno různých stánků s jídlem i oblečením a velké parkoviště. Samotné horké prameny pro nás byly překvapující, čekali jsme nějaký pramínek vytékající někde ze skály a on to byl mohutný gejzír vařící vody vytryskávající ze břehu řeky s hrozivým syčením.

Gejzír

Podle směru větru jsme byli kropeni kapkami teplé vody a oblažování sirnými výpary gejzíru. Na dalších místech pak tryskaly ještě další menší prameny a všechny společně se mísily s vodou z řeky. Na výlet jsme se vybavili plavkami, ale kdo by asi tak měl chuť se v 35° vedru vařit v horké vodě? Místo toho jsme se rozhodli udělat si výlet k vodopádu. Citace z průvodce: "Je to překrásná krajina, můžete jít procházkou několik kilometrů proti proudu svěžím zeleným lesem až k vodopádu". Realita: Funěli jsme do vražedného kopce, ve vražedném horku, předjížděni chlapíky na skůtrech nabízejícími odvoz k vodopádu. Statečně jsme odmítali, je to přece příjemná procházka lesíkem a my se jdeme jalan-jalan (projít). Postupně se k nám připojil místní školák, jediné, co k nám pronesl bylo "waterfall?" a jinak neuměl vůbec nic anglicky. I když se to moc nezdálo, někde nahoře na kopci musí být vesnice, tak jsme usoudili, že jde ze školy a že mu tedy po cestě budeme dělat společnost. Na rozdíl od nás do kopce vůbec nefuněl a potil se jen minimálně, vzhledem k tomu, že měl na sobě školní uniformu a pod ní ještě triko. Nahoře na kopci opravdu překvapivě byla malinkatá vesnička s malebnými chatrčemi a kolem chatrčí normální skoroanglické trávníky (asi tady hodně prší).

Vesnice se skoroanglickým trávníkem 

Klučina se k nám otočil a někde z hloubi své paměti vydoloval další dvě anglická slova: "question" a "I", která doprovodil dobře známým "waterfall" a navíc naznačil, že půjde s námi, jestli chceme. Jelikož ukazoval kamsi do lesa mezi chatrče, řekli jsme si, že nebude špatné, když nás tam tedy dovede. A tak jsme šli. Teda kluk šel a my jsme se za ním prodírali houstnoucím lesem, který se začínal povážlivě svažovat kamsi do hlubin nějaké rokle. Ve finálním úseku těsně nad vodopádem už měla ZU smrt v očích, křeč v nohách, ale bylo slyšet šumění vody a ten kluk si jen tak zlehka hopkal dolů po "cestičce", tak to přece nemůžeme teď vzdát! Ano, k vodopádu jsme došli a příště si dobře rozmyslíme, jestli nějaký další vodopád chceme vidět...

Vodopád

Když jsme se pak vydrápali zpátky nahoru k vesnici, poděkovali jsme Andamarovi (= dali jsme mu prachy), že nás vzal k tomu krásnému vodopádu a že jsme to přežili a vydali jsme se zpět. Bylo to krásně dobrodružně prožité odpoledne, ale nemůžeme se zbavit podezření, že tam někde musí být ještě jeden vodopád, k němuž vede malebná cesta lesem a kam vás může odvézt ojek (taxi-motorka)...

Sawarna

Sawarna je malá vesnice, kterou nenajdete v mapách ani v průvodcích. Pokud byste ji přesto hledali, tak leží na pobřeží uprostřed ničeho pod městečkem Bayah. Největším lákadlem celé oblasti je OBROVSKÁ písečná pláž s velkými vlnami, a tak, když už tu potkáte nějaké turisty západního typu, budou to nejspíš surfaři.

Divoké vlny Indického oceánu

Sawarna je o víkendu oblíbenou destinací pro lidi z Jakarty. Pláž se sice celá nenaplní, ale to jen z toho důvodu, že je prostě obří (možná by pohltila všechny lidi z Jakarty). Překvapením pro nás Evropany je fakt, že se všichni Indonésané koupou v moři kompletně oblečení. Ne, že by měli nějaké speciální oblečky vyhrazené na koupání (to jen zcela výjimečně), prostě přijdou na pláž, a tak, jak jsou vlezou do vody - v džínách, šatech, triku s dlouhými rukávy, holky často s hidžábem (šátkem) na hlavě. Důvody k tomuto počínání jsou jednak nábožensko-společenské a jednak je jejich ideálem krásy bílá pokožka a přes oblečení to neopaluje, že? :) A jelikož většina Indonésanů neumí plavat, jejich koupání v moři vypadá spíš jako válení se v písku mezi vlnami, často si na sebe (rozuměj na oblečení) ještě další písek plácají a nebo se velmi rádi celí do písku nechají zahrabat. Výsledný efekt si představte jako stovky od hlavy k patě oblečených mokrých lidí obalených pískem :) Stejně jako v Sawarně to vypadá na mnoha dalších plážích západního a jižního pobřeží Jávy, my jsme se s tím poprvé setkali už v Caritě. Když se pak jdete projít po pláži v týdnu, nestačíte se divit, kam ti lidi všichni zmizeli, nikde ani noha a pláž máte celou pro sebe.

Celá vesnice je obklopená a prorostlá rýžovými políčky a protéká jí celkem široká řeka, přes kterou na několika místech vesnice vedou provazové mosty. My jsme na místo dorazili celkem pozdě večer, takže jsme přes kymácející se můstky potmě projížděli na skůtrech naložených krosnami. Celá ta provazová věc se pod vámi začne různě vlnit a kroutit, před sebou máte pěší chodce a za sebou další skůtry, řídítka sebou házejí zleva doprava, a to všechno potmě. Později jsme za světla viděli i řeku pod mostem, plnou kalné vody a plovoucích, čímsi zeleným obrostlých (asi) lidských výkalů.

Práce na rýžovém poli

Při prozkoumávání pobřeží jsme narazili na novomanžele s doprovodem několika fotografů, kterak absolvují focení do svatebního alba. Ženich a hlavně nevěsta vypadali jako by na sobě měli nějaké divadelní kostýmy, včetně makeupu. Nevěsta byla zabalená od hlavy až k patě a v jedné chvíli bylo vidět, že má ještě pod sukní dlouhé černé legíny. V tom šíleném vedru, slunce peklo a z novomanželů snad neukápla ani kapička potu...

Novomanželé

Pláž Legon Pari

Kromě pláže je v okolí Sawarny k vidění několik opravdu vydařených kousků pobřeží s různými skalkami, přes které se přelévají mohutné vlny, najdete tu rozlehlé kamenité plotny, písčité převisy pobřeží a také symbol Sawarny, Tanjung Layar. Tyto dvě skály vyčnívají z moře kousíček od břehu a je možno se k nim za odlivu přebrodit. Je to oblíbené místo návštěvníků a mělká voda kolem skal je neustále plná opatrně našlapujících Indonésanů, kteří se velmi rádi všude fotí.

Tanjung Layar

Z místních atrakcí jsme ještě navštívili jeskyni (goa) Lalay. Atraktivní na téhle jeskyni je, že při prohlídce chodíte někdy po kotníky a jindy až nad kolena ve vodě, po bahnitém dně a sami si svítíte baterkou. Výzdoba jeskyně je celkem bohatá, ale mnohé krápníky vypadají trochu mrtvě. Jen na několika z nich jsme viděli kapku vody. Ostatně celá jeskyně je nezvykle teplá a suchá. Až po návštěvě jsme si kdesi v průvodci přečetli, že v jeskyni žijí tisíce netopýrů, kteří se setměním vylétají z jeskyně ven. Ale takových míst je po Indonésii více, tak snad se nám to ještě podaří spatřit.

Místní rybář

Podle informací na internetu se Sawarna otevřela turistům až v posledních letech a téměř každý domek teď poskytuje ubytování. Homestay Widi, kde jsme bydleli, je jedním z nejpůvodnějších v celé vesnici. Příjemné, domácí prostředí a třikrát denně jídlo je nabídka, na kterou jen tak nenarazíte. Jinak jsou evropští turisté ve vesnici celkem vzácnou raritou a často po vás někdo chce, abyste si s ním procvičili angličtinu :) Kromě víkendů si lidé v Sawarně žijí svůj poklidný život plný nicnedělání, povalování na zápražích a občasného rybaření v moři.

Ujung Kulon

Byl národní park Ujung Kulon hned na začátku naší cesty tím nejlepším co Jáva nabízí?

Po skvělém výletu na Krakatau, jsme se rozhodli navštívit druhé lákadlo této oblasti. Ujung Kulon je nejzápadnější národní park Jávy. Je taky zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to jedno z posledních míst na světě, kde se vyskytuje skoro již vyhynulý Jávský nosorožec. Celkově je těchto nosorožců jen pár desítek kusů a právě v Ujung Kulon jich je nejvíce.

Džungle v Ujung Kulon

Již při výletu na Krakatau jsme téma návštěvy parku otevřeli u našeho průvodce. Mělo to důvod, protože náš průvodce byl prostě extra třída. V Caritě se pohybuje několik průvodců, kteří nabízejí své služby, snažící se vás ulovit, vysmlouvat co nejlepší cenu (pro ně, samozřejmě). Úroveň se ale značně liší. Od angličtiny, až po ochotu skočit do moře pokud vám tam něco spadne. Náš byl schopný, anglicky na zdejší poměry dobře hovořící místňák, u kterého je na prvním místě zákazník. Takový byl náš pocit (nejen náš). Jistě bychom našli někoho, kdo by nám nabídl celou tu plavbu na moři, šnorchlování, kanoe v džungli, kempování, skvělé jídlo a zábavu levněji, ale Digi (tak si říká, jeho celé jméno je srandovnější, ale na blog by se nevešlo) si všechny ty naše peníze, které jsme usmlouvali prostě zasloužil a znovu nelitujeme ani jedné indonéské rupie. Přemluvili jsme v Caritě i dva fantastické němce (Anja a Klaus) aby se k nám přidali. Nebo možná oni přemluvili nás?! Prostě jsme se dali do kupy a vysmlouvali s Digim nějakou cenu. Domluven byl 3 denní výlet (2 noci).

Den první
V 8 hodin ráno na nás a před ubytováním čeká auto (v něm řidič a Digi). Před ubytováním natěšeně poskakuje ZU:MA + Němci. Nakládáme všechny věci, 3 páry žabek (MA má velkou nohu, v té době své žabky ještě nemá, protože v celé Indonésii není snad nikdo, kdo by měl číslo 43-44, takže nedostatkové zboží), plavky, kartáčky na zuby a další zbytečnosti. Taky trekové boty a věci, které budeme opravdu potřebovat. Autem se přemísťujeme do Sumuru, to trvá asi 2,5hodiny. Cesty jsou tady samá díra (ale nic, co byste doma již nezažili). V Sumuru se přemísťujeme na loď a vyrážíme směr zmíněny poklad UNESCO. Po cestě nám kluci z lodi zastavují na šnorchlování a po pauzičce nám ti samí kluci dávají okusit lodnímu kuchařskému umění. Musíme říct, že všechno skvělý. Neuvěřitelné, jaké dobroty jsou schopni vytvořit na kymácející se lodi.

Příprava večeře

Po nějaké té hodince plavby loď zastavuje na východní straně poloostrova (MAPA). Tam přesedáme do kanoe a po řece se vydáváme dál do vnitrozemí, do pralesa. Nedá se to úplně popsat, ale přeci jen drobná ochutnávka. Především zvuková kulisa vás okouzlí, také teplota a vlhkost je jiná. Všichni (Digi, strážce parku a my běloši) pádlujeme asi 2 hodiny. Tam a zpět. Po cestě děláme malou přestávku a jdeme se projít kousek do džungle. Po návratu na loď promýšlíme, jak a kde strávíme noc, protože se začíná dost zatahovat. Původně jsme měli kempovat na pláži Nyawaan, ale přes noc to vypadá na vydatný déšť, takže směřujeme k ostrovu Peucang (tam se náchází bungalovy). Mezitím kluci od lodi připravují večeři. Rýže, ryby, krevety, tempeh, zelenina, kuře. Na ostrov Peucang dorážíme skoro za tmy. Před spaním si dáváme procházku po písečné pláži. Ve vlnkách fosforeskují zelenožluté tečky planktonu a taky naše čerstvé stopy v písku poblikávají do tmy. Až na další den ráno zjistíme, po jakém pokladu jsme se vlastně procházeli. Nicméně i za tmy to má své kouzlo. Teplé moře, stále vyhřátý písek. Úžasné! Kolem bungalovu se nám ke spánku uložilo stádo srnek, vůbec se nás nebojí, a taky divoká prasata, ty nevypadají moc divoce, vlastně se chovají jako ty srnky. V noci silně prší.

Den druhý
Vstáváme brzy (5:20), tak abychom stihli na pláži pozorovat východ slunce. Pláž je v tomto raním světle naprosto fascinující. Je nádherně bíla, nekonečně dlouhá a písek je jemný jako pudr.

Pláž na ostrově Peucang

Kluci od lodi jsou taky ranní ptáčata a už pro nás připravují snídani. Hned po snídani vyrážíme na protější pevninu, odkud startujeme náš trek do džungle. Ještě než se začneme prodírat džunglí, pozorujeme na otevřené louce pasoucí se bantengy (divoké krávy). Naše trasa má přibližně 5km tam a stejný počet km zpátky. Slyšíme všemožné (i nemožné) zvuky pralesa. Narážíme dokonce na stopy nosorožce (stopy křížily naši stezku, ale mizejí v nám nedostupných končinách). Slyšíme a vidíme létat zoborožce. Podle zvuku, který jeho let produkuje, máme spíše pocit, že se jedná o ptakoještěra. Působivé.

Zoborožci

Do toho kolem nás sem tam proběhne divoké prase. Většinou ho spíše slyšíme, typicky když zmerčí naší přítomnost a běží pryč strom nestrom, takové malé roztomilé …buldozer. Na cestě potkáváme jednoho zeleného kamaráda. Had jeden (prý jedovatý), nebyl vidět, naštěstí náš průvodce ho viděl (později jsme zjistili, že Digi trpí dioptrickou vadou, tak to bylo spíše štěstí :). Trek pralesem byla skvělá zkušenost, to se musí zažít, teplota, vlhkost, zvuky. Den pokračuje šnorchlováním, máme ale silnější vítr a moře není tak klidné, takže se těžko plave. Silný vítr shazuje potápěčské brýle z paluby lodi do moře, ty se potápějí se ke dnu. Digi a jeden člen posádky bez mrknutí oka skáčou do moře. O 4 minuty později jsou brýle zpátky na palubě. Proudy ty brýle vzaly trochu bokem, naštěstí kluky proudy odtáhly na stejné místo (holt si pak trochu více mákli při zpátečním plavání). Kluci vypadají šťastně, jen nevíme, jestli je to kvůli těm brýlím nebo tomu, že se neutopili. Večer je ve znamení odpočinku, večeře na molu a stanování. Noc ve stanu poblíž pralesa je jako byste všechny ty zvířata, co vydávají nejrůznější zvuky, měli přímo vedle sebe.

Den třetí
Vstáváme opět brzy. Po snídaní vyrážíme na ostrov Peucang a jdeme napříč ostrovem na severní stranu (pobřeží). Na ostrově jsou obrovské stromy a tím obrovské, myslíme opravdu obří stromy! Hlavně fíkusy s členitými kmeny, kterými se dá i procházet. Kolem nás se procházejí srnky a prasátka. Vůbec se nebojí, pravda, prasátka jsou trochu stydlivější. Na pobřeží vyrušíme při opalování krásného jelena.

Krasavec na pláži

Po návratu z tůry (celkem asi 6 km), následuje jako vždy bezvadný oběd na palubě lodi a poté procházka po pláži a šnorchlování. Pláž je jak z nějakého katalogu (patřičně přikrášleného ve Photoshopu). My ji máme krásnou i bez Photoshopu a naživo! Po poledni vyrážíme lodí zpět do Sumuru, kde na nás čeká auto, které nás odveze zpět do Carity. Od půlky plavby máme moře trochu divočejší, velké vlny, voda nás kropí.

Ujung Kulon je báječné místo. Jen těžko se popisují všechny zážitky, které jsme odtamtud přivezli. Poloha národního parku (mírně mimo trasu všech turistů na Jávě) přispívá k jisté konzervaci stavu. Kdo chce a koho to opravdu zajímá, si cestu do tohoto parku vždycky najde. Pro ostatní budiž dobře, že je toto místo nedostupné. My jen litujeme, že jsme tam nemohli zůstat o něco déle.

Výlet na Krakatau

Co bysme měli se západní Jávy kdybychom nenavštívili jednu z nejznámějších sopek světa?

Po vzrušující jízdě autobusem, jsme dorazili do Carity. Tohle místo je oblíbeným letoviskem na západním pobřeží Jávy a také výchozím místem pro cesty k místu zvanému Krakatau. Možná jste někdy slyšeli o díle Krakatit od Karla Čapka? Hlavní postava v tomto díle vyrobí velmi silnou výbušninu, kterou nazve Krakatit, právě podle ostrova Krakatoa. Krakatoa je nechvalně známá svým výbuchem 27. srpna 1883, jedná se o nejsilnější výbuch sopky v novodobé historii lidstva. V roce 1883 byl ostrov Krakatoa tvořen třemi sopkami Rakata, Danan a Perbuatan. Po erupci v roce 1883, Danan a Pebuatan úplně zmizely a z Rakaty zbyla asi jen polovina (kopec vypadá jako by ho někdo rozříznul vejpůl). O několik desetiletí později (1927) poblíž původních sopek (trochu severněji) začal z moře vystupovat nový vulkán s názvem Anak Krakatau (dítě Krakatau). A to byl taky cíl našeho výletu.

Anak Krakatau

Do Carity jsme dorazili v naději, že najdeme ubytování snadno a levně. Šlo to rychleji, než jsme předpokládali, minibus (angkot) nám zastavil přímo před hotelem Rakata, což je nejstarší hotel v Carite. Nechali jsme si ukázat pokoje a při pohledu na ceník jsme usoudili zůstat na tomto místě. Ubytování bylo levnější než v Jakartě (145.000 IDR/pokoj o víkendu, 120.000 IDR/pokoj v týdnu, nejlevnější varianta bez klimatizace). V Carite je poměrně hodně hotelů, od drahých a lépe vybavených, až po ty drahé a… přibližně stejně vybavené (jako naše Rakata). Náš výběr byl, jak jsme později zjistili docela dobrý. Při ubytování k nám na recepci přišel jeden Němec (Jan) a poprosil nás, abychom se k němu později připojili na slovíčko ohledně výletu na Anak Krakatau. Pointa byla sehnat co nejvíce lidí na výlet, protože pak jde cena dolů. Slovo dalo slovo a to, že pojedeme na výlet bylo téměř jisté. Věděli jsme, že se cena na osobu při 5 lidech pohybuje kolem 700.000 IDR/os. (s rychlým člunem). V Caritě je momentálně po sezóně a moc zahraničních turistů zde není. Poptávka tedy byla 3 lidi na sopku. Odpověď byla 1.000.000 IDR (samozřejmě jsme vyjednávali) na jednoho. Za dobrý člun a dobrého průvodce, přijatelná cena (ne nejlepší). Navíc nám průvodce nabídl extra šnorchlování na dalším místě než je pro tyto cesty obvyklé. Uzavřeli jsme obchod a na druhý den se mělo vyrážet.

Ráno na nás na pláži čekal dvoumotorový rychlý člun. Nyní následuje výpis z deníčku výpravy:
19.10.2014 Den 5, Neděle (Krakatau)
Vyrážíme ráno o půl osmé, cesta trvá asi 1,5 hodiny. Nejprve objíždíme Anak Krakatau a zastavujeme na šnorchlování. Pak přístáváme u stanoviště správců parku a jdeme nahoru k sopce. Všude je tmavý písek – pláž je úplně černá, stezky jsou černé a prašné, všude se válí úlomky lávy – ty staré jsou černé, novější červenavé, pak ještě žluté kusy síry a na pláži malé a větší kousky pemzových oblázků. Po cestě nahoru je celkem vedro, obloha s obláčky a vane větřík, černý písek je rozpálený a pálí v sandálech. Vršek Anak Krakatau je žlutý od síry a valí se z něj pára a plyny. Potom jedeme lodí na ostrov Rakata a tam si na pláži dáváme dovezený oběd (nasi goreng spesial). Jsou tu ještě další dva čluny. Pláž je příjemná, zastíněná převislými stromy a prochází se po ní velcí ještěři (1,5m dlouzí). Celkem jsme jich viděli 6! Po obědě jsme šli rovnou z pláže šnorchlovat – nádherné korály a spousta věcí pod vodou a stovky barevných rybek – některé i hodně velké. Krmíme je sušenkami a najednou je jich kolem nás ještě víc! Pak jedeme zpátky a po cestě vidíme delfíny. Ke konci cesty trochu prší.

Ještěr (Varan)

Ještě dodejme, že až nahoru ke kráteru sopky není výstup povolen, je to nebezpečné a je potřeba mít masku na dýchání. Turisté běžně chodí tak do 1/3 sopky. Tam, kam jsme vylezli, dosahovala sopka v roce 2012, od té doby hodně povyrostla. A šnorchlování bylo opravdu parádní! Asi jako když jdete do ZOO, kde mají ty parádní barevná mořská akvária. Rybky hrají všemi barvami a nechybí ani typický výjev – „Nemové“, kteří se nechávají čistit mezi vlnícími se sasankami. Škoda, že s sebou nemáme GoPro kameru.

Stále aktivní...

Cesta za ty peníze rozhodně stála!

Úvod do cestování po Indonésii

Jaké jsou naše první zážitky s dopravou?

Doprava po Jávě je dobrodružství. Nejde ani o to, že by tady doprava nefungovala, spíše naopak, jde o to, že jako cizinec musíte čelit hned dvěma výzvám. Tak nejprve jste bule (běloch), cizinec. To znamená, že pokud cesta pro místňáka stojí 25.000 IDR (cca 44,- Kč) tak pro bělocha to bude logicky za 100.000 IDR (175,- Kč). Druhý problém je, že neumíte jazyk. Takže se může stát, že se v průběhu cesty vyskytnou skutečnosti, o kterých jste samozřejmě nemohli vědět. Na druhou stranu by se nemělo stát, že se ocitnete na druhé straně země proti vaší vůli. Indonésané (alespoň tady na Jávě), se snaží pomoci vás vždy správně nasměrovat. Někdy se snaží až tak moc, že je to na škodu, ale hlavní je jejich dobrý úmysl.

Naše cesta do Carity (kousek od Labuanu) začala v Jakartě na autobusovém terminálu Kalideres. Tam nás odvezl taxík. Původně jsme chtěli jet MHD, ale museli bysme si koupit jejich „OpenCard“ což nám přišlo nevýhodné jen kvůli přesunu na další autobus a úprk z města. Při příjezdu na terminál se kolem našeho taxíku seběhlo několik naháněčů nabízející odvoz do všech možných koutů země. Scéna vypadala vyhroceně, ale vyhrocená rozhodně nebyla. Prostě jsou hlasitější a snaží se udělat vše možné i nemožné abyste využili jejich služby. Snažili jsme se zachovat chladnou hlavu a neskočit na první možnou nabídku. Našli jsme něco jako informace, kde postával mladý oficír, který uměl překvapivě alespoň trochu anglicky. Kolem něj stálo několik naháněčů napjatě čekajících, jak to všechno dopadne. Ochotně nám poradil, jaký autobus směřuje našim směrem a k nelibosti naháněčů i kolik stojí přibližně jedna cesta (25.000 IDR/os.). Což se nám výborně hodilo později při vyjednávání ;)

Po příchodu k autobusu nastal tento sled událostí:
BUS: Ahh, bule, bule. Hello Mister! Labuan?
ZUMA: Ya, Labuan. How much? (za kolik)
BUS: 100.000 IDR íč! (each, za jednoho)
ZUMA: No way. 50.000 IDR both (za oba)
BUS: No, no. 150.000 IDR both. (za oba)
ZUMA: Kreslíme na papír, že by jedna cesta měla stát 25.000 IDR (jestli si myslí, že dáme více než 100.000 IDR, tak je na omylu). Nabízíme 75.000 IDR za oba.
BUS: Nelibě přijímá a nakládá nás do autobusu...
ZUMA: Ještě se ujišťujeme, že je cena 75.000 IDR za oba a vyrážíme. Uff, to šlo dobře.

Autobus jsme odstartovali my. Řidič, vrchní naháněč a dva běloši, to jest celá posádka. Vyjíždíme z terminálu. Po cestě nabíráme další lidi, většinou s mírným zpomalením, autobus nezastavuje, nabírá lidi při jízdě. Každý nový pasažér je okamžitě při vstupu na palubu informován o naší přítomnosti, vrchní naháněč funguje dobře. Cesta probíhala rychle a zběsile, ale všechno tak nějak fungovalo. Problém byl s našimi zavazadly. Dvě velké krosny zabíraly jedno další místo, což samozřejmě zmerčil i vrchní naháněč/vybírač peněz a požadoval po nás částku za další sedadlo v plné ceně cestujícího. Ani omylem. Bylo domluveno 75.000 IDR. Velká scéna v autobuse, divadlo pro ostatní cestující, hodně zábavy pro všechny. Nabízeli jsme mu nějaké peníze, ale trval na plné ceně sedadla. Ok, asi nezná Čechy. Původně jsme naše češství nechtěli vůbec používat, ale když to nejde po dobrém... Takže povel pro ZU:MA byl jasný. Krosny na klín a jedem! 4 hodiny s krosnami na klíně. To přeci nemohl čekat! Ha, vítězství je naše, svět je náš! To našeho vybírače tak zmátlo, že na nás chvilku jen tak hleděl. Nabídli jsme mu, že se může posadit vedle nás, že tam má nyní místo, ale odmítl =:) Poté následoval ještě přesun na jiná místa v autobuse. Jsme přece dva, tak nebudeme sedět na trojsedadle, že? Takže prý musíme na dvousedadlo, to je opravdu úzké a je tam málo místa na nohy. To jsme taky zvládli bez ztráty kytičky. V půlce cesty rezignoval na vše a nabídl nám, ať si ty zavazadla odložíme normálně dozadu a zadarmo. Asi měl strach o naše duševní zdraví.

Samotná cesta probíhala normálně. Konstantní rychlost na dálnici i mimo ni (stále cca 80km/h). I na těch nejrozbitějších okreskách. Předjíždění zásadně do kopce a do zatáčky, včetně neustálého troubení všech účastníků silničního provozu. Při každé větší zastávce autobusem prošel dav místních prodavačů nabízející jídlo, pití, korán, komiksy, korálky, gumičky, nálepky, šátky, aj. Takový servis na palubách autobusů by mohl závidět i žlutý Jančura. Po cca 4 hodinách jsme dorazili na místo, teda na přibližné místo (kousek od Labuanu).
Další cesta probíhala v minibusech a díky pomoci místní dívky, která shodou okolností bydlela v Caritě, byl další přesun jako procházka rájem. Nikdo nás nenatáhl (teda alespoň ne moc) a za chvíli jsme dorazili na místo určení, do Carity.

Dodatek: v Caritě jsme potkali jednoho Němce, který absolvoval stejnou cestu před námi. Zaplatil těch 100.000 IDR.

Jakarta

Jaká ta Jakarta vlastně je?

Nejdříve nějaké reálie. Jakarta je největším a také hlavním městem Indonésie. Má přibližně 9,5 milionů obyvatel, mimo aglomeraci. V aglomeraci zvané Jabodetabek (oblast Jakarta, Bogor, Depok, Tangerang a Bekasi) má přibližně 28 milionů obyvatel (přesný údaj jsme nenašli), každopádně se jedná o jednu s největších aglomerací na světě (TOP5, první je Japonsko - Tokio). V tomto přelidněném městě, jsme chtěli původně strávit 2 dny nakonec z toho byly dny 3. Má cenu zůstavat v Jakartě déle? NE, nemá. :)

První řádný den jsme chtěli využít k návštěvě náměstí Merdeka, kde je památník Monas. Jedná se o 132m vysoký monument a taky symbol  indonéského boje za nezávislost. Asi jediná památka, která stojí za to být v Jakartě navštívena. Byla zavřená. Prý máme přijít „zítra“. Ok, měli tam nějakou policejní přehlídku, velká sláva a taky máme čas, přijdeme zítra, rozumíme. Nicméně zdá se, že na náměstí Merdeka přeci jenom jedna atrakce funguje. Jsme to my. Lidi se s námi chtějí fotit :) V Jakartě! Hlavním městě. Po odfocení se přesouváme na oběd. Narazili jsme na dobré místo, nikdo nás nenatáhl, bylo to dobré, bez jiných následku. Navíc čaj gratis! Už jste někdy měli avokádový džus (jus alpukat)? My jo a za nás dobrý.

Policejní přehlídka na náměstí Merdeka

Další den jsme si dali za úkol sehnat místní SIM karty. Indonésie obecně je velmi slušně pokryta GSM signálem, mají tady 3G, navíc ceny o kterých se nám v ČR může jen zdát a to hlavně za data. Možná o tom ještě někdy napíšeme. Minimálně o tom jak funguje účtování třeba u předplacenky, jejich účtování je velmi, velmi zajímavé ;). Znovu jsme se vydali na již zmíněný Monas. Sorry Mistr, closed, tommorow, no tickets (prostě jim došly lístky, zavírat měli ale až o hodinu později, máme přijít zítra). Znovu přímo u pokladen probíhá focení s místňákama. Zavřený Monas má nicméně jednu výhodu. Jelikož k němu chodíme stále stejnou cestu, dovolilo nám to naučit se umění přecházení  osmi-proudé křižovatky za plného provozu. Stačí jen zavřít oči a před sebou držet otevřenou dlaň. Při troše štěstí vás nikdo netrefí. My to štěstí měli, takže jsme došli zpět na ubytování kde jsme se dali do řeči s místním recepčním, který nám dal pár tipů. Docela se nám to hodilo, protože jsme plánovali další den, aneb den odjezdu z Jakarty. Plán byl jasný, hned ráno navštívit Monas, poté autobusem pryč z města, pravděpodobně na západ. Většina cestovatelů směřuje na jihovýchod, směr Bali. Máme ale více času a na západě se nachází národní park Ujung Kulon, takže zjišťujeme informace o cestě, atd. Tento park se nachází na seznamu UNESCO. V omezeném množství se zde pohybuje vysoce ohrožený jávský nosorožec (několik kusů).

Nám nedostupný památník Monas

Den třetí, stejné město, stejná cesta - Monas, nemáme moc času, ale chceme na blog pověsit fotku ze shora. Foto Jakarty ve smogu (Jakarta je prakticky neustále ve smogu). Dobrá zpráva je, že lístky mají. Ta špatná je, že na řadu se na nás dostane tak nejdříve za hodinu možná za dvě. Byli jsme poraženi, odjíždíme.

Mešita, katolický kostel, oblíbený fotbal (i tohle je Jakarta)

Cesta z města... do ještě většího města :)

Tak jaká byla cesta, jaká byla cesta? Tak my vám to řekneme (napíšeme).

Byla stejně dlouhá, jako když jsme jeli autobusem do Chorvatska a široká jako ta bíla čára na obloze, kterou tak často vidíte. Mírná nervozita opadla na letišti a na let z Vídně do Doha jsme nastupovali v dobré pohodě. Nejlepší byl jako vždy start, už jsme ten pocit málem zapomněli. Cestovali jsme s Qatar Airways a původně nás měl do Doha dopravit Airbus A330-200, ale dostali jsme Boeing 787 Dreamliner, to jen pro pořádek :) Jedná se o nový typ, pro letecké nadšence uvedeme snad jen to, že ano, je to ten typ kde uhlíková vlákna hrají prim a ano jde to ten typ, který úřady uzemnily kvůli problému s bateriemi. Pro všechny ostatní zmíníme, že letadlo bylo moderní, mělo skvělý multimediální systém, hezké záchody a tak :) Samotný let proběhl bez problémů, jídlo bylo dobré, letušky byly hezké a milé, turbulence žádné, no prostě vše jak má být. Noční pohled z letadla na Doha byl impozantní, úplně jiný svět, obří mrakodrapy a nekonečně nasvětlené silnice. I z letadla jsou vidět peníze. Přistáli jsme na letišti Hamad International Airport, jedná se o letos otevřené letiště (byl zde přesunut provoz ze starého Doha International Airport). Letiště samotné působí stejně jako Doha, velké, luxusní. Tady asi začala exotika. Vzhledem k pozdní hodině (kolem půlnoci) se nikdo nerozpakoval lehnout si jakkoli a kamkoliv na dokonale naleštěnou mramorovou podlahu, v ČR nevídané (jak mramorová podlaha, tak polehávání na zemi). Někdy kolem 1 hodiny ranní nás pustili do letadla směr Jakarta (Jáva). Teď už ten Airbus A330. Letadlo nebylo tak moderní jako Dreamliner, ale letělo stejně vysoko a rychle jako to předchozí. :) Navíc nám cestu zpříjemnila opravdu skvělá letuška, perfektní! První jídlo jsme dostali po vzletu, druhé jídlo někdy kolem 7 hodiny (v ČR). Kari ryba a nudle není zrovna to, co normálně snídáme, takže to těsně po probuzení chvilku trvalo, než jsme se do toho pustili. Přistání v Jakartě bez problému, vstup do země povolen.

Připraveni na dotěrnost místních jsme odmítali všechny nabídky na odvoz, hotely, výlety a šli jsme rovnou ke spolehlivému BlueBird taxi (taksi). Měli prý umět anglicky, ale anglicky uměl jen mladík (zaměstanenec), který nás do taxíku posadil. S řidičem to už bylo horší. Když jsme pochopili, že pochopil, kam nás má odvézt, vyrazili jsme. Ubytování jsme předem domluvené neměli, ale věděli jsme, kam chceme dojet, abysme ubytování sehnali a měli možnost usmlouvat cenu. Jakarta je jedna obrovská silnice, kde všichni jezdí a chodí všemi směry. Doprava tu má jistá pravidla, většinou nepsaná :) Z leva, z prava, auta, mopedy, tuktuky, chodci, kočky, cyklisti, vozíky, po silnici, po chodníku, po trávě, všude a hlavně pořád, nonstop! Chodci přecházejí jednosměrné čtyřproudovky jako by se procházeli v parku, přeběhnout u nás D1 se zdá být najednou jako cesta do školy. Měli jsme sice napsanou adresu, bod kam jsme chtěli dovést, ale taxikář znal jenom ulici, což se ukázalo jako malý problém, protože ulice samotná měla pár kilometrů. Nakonec jsme vystoupili a na cestu se zeptali. Asi 6x. Každý nás posílal úplně někam jinam. Nevadí. Máme navigaci, aha... ale nemáme mapu. Po troše pochodování, s krosnama na zádech a vítanou pomocí mladého místního a anglicky hovořícího páru jsme dorazili do cíle. Překvapivě klidná vedlejší ulička s malým rodinným "penzionem" sousedí s výborným orientačním bodem - obrovským žlutým jeřábem, to se hodí. :) Měli místo, a byl zde prostor na smlouvání. Na první noci, jsme si lepší ubytovaní nemohli přát. Hezké, dobré, levné.

Zmíněná ulice a noční doprava v Jakartě

Tímto bysme ukončili první zpravodajský vstup z našich cest po Indonésii. Na Twitter (ten malý ptáček vlevo v tmavém pruhu) budeme posílat info častěji, není třeba se registrovat ani přihlašovat (prostě to okno s registraci co na vás vyskočí zavřete křížkem). Tady na blog budeme psát jen jednou za čas v závislosti na dostupnosti Internetu a naší spisovatelské náladě. Pokud nám chcete napsat, něco konkrétního se zeptat, použijte naše emaily nebo komentáře pod příspěvky zde na blogu, můžete i SMS. Mějte se! ZU:MA

Úvod - S lodí jež dováží čaj a kávu...

Konstantin Biebl *26.02.1898 - †12.11.1951

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí