Úvod do cestování po Indonésii

Jaké jsou naše první zážitky s dopravou?

Doprava po Jávě je dobrodružství. Nejde ani o to, že by tady doprava nefungovala, spíše naopak, jde o to, že jako cizinec musíte čelit hned dvěma výzvám. Tak nejprve jste bule (běloch), cizinec. To znamená, že pokud cesta pro místňáka stojí 25.000 IDR (cca 44,- Kč) tak pro bělocha to bude logicky za 100.000 IDR (175,- Kč). Druhý problém je, že neumíte jazyk. Takže se může stát, že se v průběhu cesty vyskytnou skutečnosti, o kterých jste samozřejmě nemohli vědět. Na druhou stranu by se nemělo stát, že se ocitnete na druhé straně země proti vaší vůli. Indonésané (alespoň tady na Jávě), se snaží pomoci vás vždy správně nasměrovat. Někdy se snaží až tak moc, že je to na škodu, ale hlavní je jejich dobrý úmysl.

Naše cesta do Carity (kousek od Labuanu) začala v Jakartě na autobusovém terminálu Kalideres. Tam nás odvezl taxík. Původně jsme chtěli jet MHD, ale museli bysme si koupit jejich „OpenCard“ což nám přišlo nevýhodné jen kvůli přesunu na další autobus a úprk z města. Při příjezdu na terminál se kolem našeho taxíku seběhlo několik naháněčů nabízející odvoz do všech možných koutů země. Scéna vypadala vyhroceně, ale vyhrocená rozhodně nebyla. Prostě jsou hlasitější a snaží se udělat vše možné i nemožné abyste využili jejich služby. Snažili jsme se zachovat chladnou hlavu a neskočit na první možnou nabídku. Našli jsme něco jako informace, kde postával mladý oficír, který uměl překvapivě alespoň trochu anglicky. Kolem něj stálo několik naháněčů napjatě čekajících, jak to všechno dopadne. Ochotně nám poradil, jaký autobus směřuje našim směrem a k nelibosti naháněčů i kolik stojí přibližně jedna cesta (25.000 IDR/os.). Což se nám výborně hodilo později při vyjednávání ;)

Po příchodu k autobusu nastal tento sled událostí:
BUS: Ahh, bule, bule. Hello Mister! Labuan?
ZUMA: Ya, Labuan. How much? (za kolik)
BUS: 100.000 IDR íč! (each, za jednoho)
ZUMA: No way. 50.000 IDR both (za oba)
BUS: No, no. 150.000 IDR both. (za oba)
ZUMA: Kreslíme na papír, že by jedna cesta měla stát 25.000 IDR (jestli si myslí, že dáme více než 100.000 IDR, tak je na omylu). Nabízíme 75.000 IDR za oba.
BUS: Nelibě přijímá a nakládá nás do autobusu...
ZUMA: Ještě se ujišťujeme, že je cena 75.000 IDR za oba a vyrážíme. Uff, to šlo dobře.

Autobus jsme odstartovali my. Řidič, vrchní naháněč a dva běloši, to jest celá posádka. Vyjíždíme z terminálu. Po cestě nabíráme další lidi, většinou s mírným zpomalením, autobus nezastavuje, nabírá lidi při jízdě. Každý nový pasažér je okamžitě při vstupu na palubu informován o naší přítomnosti, vrchní naháněč funguje dobře. Cesta probíhala rychle a zběsile, ale všechno tak nějak fungovalo. Problém byl s našimi zavazadly. Dvě velké krosny zabíraly jedno další místo, což samozřejmě zmerčil i vrchní naháněč/vybírač peněz a požadoval po nás částku za další sedadlo v plné ceně cestujícího. Ani omylem. Bylo domluveno 75.000 IDR. Velká scéna v autobuse, divadlo pro ostatní cestující, hodně zábavy pro všechny. Nabízeli jsme mu nějaké peníze, ale trval na plné ceně sedadla. Ok, asi nezná Čechy. Původně jsme naše češství nechtěli vůbec používat, ale když to nejde po dobrém... Takže povel pro ZU:MA byl jasný. Krosny na klín a jedem! 4 hodiny s krosnami na klíně. To přeci nemohl čekat! Ha, vítězství je naše, svět je náš! To našeho vybírače tak zmátlo, že na nás chvilku jen tak hleděl. Nabídli jsme mu, že se může posadit vedle nás, že tam má nyní místo, ale odmítl =:) Poté následoval ještě přesun na jiná místa v autobuse. Jsme přece dva, tak nebudeme sedět na trojsedadle, že? Takže prý musíme na dvousedadlo, to je opravdu úzké a je tam málo místa na nohy. To jsme taky zvládli bez ztráty kytičky. V půlce cesty rezignoval na vše a nabídl nám, ať si ty zavazadla odložíme normálně dozadu a zadarmo. Asi měl strach o naše duševní zdraví.

Samotná cesta probíhala normálně. Konstantní rychlost na dálnici i mimo ni (stále cca 80km/h). I na těch nejrozbitějších okreskách. Předjíždění zásadně do kopce a do zatáčky, včetně neustálého troubení všech účastníků silničního provozu. Při každé větší zastávce autobusem prošel dav místních prodavačů nabízející jídlo, pití, korán, komiksy, korálky, gumičky, nálepky, šátky, aj. Takový servis na palubách autobusů by mohl závidět i žlutý Jančura. Po cca 4 hodinách jsme dorazili na místo, teda na přibližné místo (kousek od Labuanu).
Další cesta probíhala v minibusech a díky pomoci místní dívky, která shodou okolností bydlela v Caritě, byl další přesun jako procházka rájem. Nikdo nás nenatáhl (teda alespoň ne moc) a za chvíli jsme dorazili na místo určení, do Carity.

Dodatek: v Caritě jsme potkali jednoho Němce, který absolvoval stejnou cestu před námi. Zaplatil těch 100.000 IDR.