Bandung

Naší největší obavou před návštěvou Bandungu bylo, jak zvládneme coby řidiči motorek provoz v opravdu velkém indonéském městě. Viděli jsme dopravu v Jakartě a proto jsme si neuměli představit, že se staneme přímými účastníky podobného šílenství. 60km cesta do Bandungu nám trvala asi hodinu a půl, směrem k městu doprava postupně houstne a je třeba hodně předjíždět, jinak se člověk nikam neposune. Jak říkáme v Brně: "auta stojí, šaliny jedou", v Indonésii by se to dalo upravit na "auta stojí, motorky jedou".

Přes Bandung jsme se pak přesouvali asi hodinu a měli jsme to "štěstí", že několik dní před naším příjezdem vyhrál fotbalový tým Persib Bandung indonéskou fotbalovou ligu a v ulicích se už druhým dnem slavilo. To jsme se ale dozvěděli až později večer. Už tak je třeba řídit hodně opatrně, sledovat všechno okolo, zařazovat se do správných pruhů a ještě všude kolem jezdily bandy mladých lidí na motorkách, oděných do modrých barev Persibu Bandung, mávající vlajkami, šálami, tričky, skandující hesla, pomocí klaksonů motorek vytrubující různé melodie... občas kolem profrčela motorka se třemi pasažéry, z nichž ten vepředu je řidič, který troubí a tůruje motor, co to dá, prostřední jede ve stoje, aby mohl pořádně mávat obří vlajkou a ten vzadu drží toho prostředního a taky mává a skanduje různá hesla. Obklopena desítkami fanouškovských motorek sem tam projela dodávka plně naložená modře oblečenými skandujícími lidmi, lidi na střeše, vzadu v otevřeném kufru, opět vlajky, šály, modrá trička... Některé dodávky se na fandění vyzbrojily velkými plechovými barely do kterých fanoušci rytmicky bubnovali a k tomu skandovali a zpívali.  Příznivců Persibu muselo v ulicích jezdit hodně, protože ať jsme zabočili do jakékoli ulice, byli tam. Zároveň podél ulic postávali lidi a sledovali tyhle průvody, fotili si je a natáčeli a taky k tomu mávali vlaječkami. Aby celá akce probíhala bezpečně, na vše dohlížela policie, sem tam usměrnili dopravu a občas rozehnali skupinky fanoušků, které se potkaly při průjezdu křižovatkou, zastavily se uprostřed a plácali se po zádech a zdravily se navzájem. Persib Bandung vyhrál finálový zápas v pátek a my jsme do města přijeli v neděli odpoledne a pořád se takhle slavilo. Raději si vůbec nechceme domýšlet, jak to v ulicích muselo vypadat bezprostředně po zápase...

Pokud chodíte po Bandungu pěšky, musíte neustále dávat pozor na cestu, jelikož obrubníky a chodníky tu mají okraje vysoké asi po kolena, každé dva metry jsou přerušeny nějakým vjezdem nebo výjezdem nebo kanálem, dlážděné koupelnovými kachličkami (protože je to přece hezky barevné), které jsou rozmlácené a když na ně naprší, tak pekelně kloužou. Zároveň jsou chodníky uzounké (pokud vůbec jsou) a je třeba pořád sledovat otevřené kanály podél nich, abyste do nějakého nezahučeli. A ještě navíc na chodnících parkují warungy, polehávají lidi a kočky, hromadí se odpadky... prostě žádná procházka růžovým sadem.
Další možností dopravy je minibus (angkot), taky nic moc rychlého, ale je levný, tedy pokud tušíte kolik by měla být cena ;). V Bandungu dokonce existuje systém městských minibusů, mají speciální barevné kódy a minibusy jsou podle toho natřené různými pruhy. Ani s oficiálním plánkem MHD se nám ale nepodařilo rozkódovat, kam co jezdí, takže než jsme vždycky našli tu správnou barvičku, trvalo to třeba i půl hodiny. Ha! A ani když už sedíte v tom správném angkotu nemáte vyhráno, protože se nejede, dokud není dost cestujících, takže třeba 15 minut sedíte a koukáte na střídačku na babičku naproti a na řidiče, který vehementně kývá, že "ano, sedíte tu správně" a "ano, už pojedeme"... A okolo jezdí jiné minibusy se stejnými pruhy a vy stojíte a čekáte na pasažéry...

Abychom popsali dojmy, které v nás město zanechalo, uděláme tady dva sloupce, každý máme úplně  jiné dojmy, asi jsme navštívili dva různé Bandungy. Můžete hádat, který sloupec komu patří :)

"Velké město které se konečně alespoň trochu liší od jiných. Je zde patrný vliv kolonialismu, především na infrastruktuře. Ne tak špinavé město jako Jakarta. K vidění nákupní centra, McDonald, KFC a jiné známé značky. Poměrně slušná síť "MHD" (angkoty), díky kterým se dostanete, všude kam potřebujete. Studentské město, názorově otevřenější. Pokud člověk něco hledá, tak to tady pravděpodobně bude. Díky poloze města více prší, ale nic na co by se nedalo připravit. Pokud bysme měli Bandung abstraktně přirovnat k nějakému městu v ČR a vybírali mezi Prahou, Brnem a Ostravou, tak Ostrava je takový indonéský Bandung."

"Špinavé město, plné hluku, prachu a smogu, lidí, kde není k vidění nic moc zajímavého, než se někam člověk dostane, tak to trvá celou věčnost a když se tam konečně dostane a chce se třeba projít, tak začne tak  moc pršet, že je to akorát na to, jet zase zpátky. Prostě město stejné jako většina indonéských měst a vesnic, akorát větší a tudíž je tu všechno koncentrovanější - špína, chudoba, smrad, lidi, warungy, auta, motorky, i ten déšť je ve městě o dost nepříjemnější, protože zkapalňuje všechnu tu špínu ulic do šedohnědé břečky, kterou se musíte brodit."

Tolik dojmy z Bandungu a ještě připojíme nějaká fakta - tedy co jsme vlastně viděli a zažili:
- Bydleli jsme v severní části města, která v koloniálním období platila  a stále platí za lepší čtvrť. Ulice jsou lemované stromy, luxusními rezidencemi a vilami a také je tu studentské centrum města.
- Prošli jsme se přes Jalan (ulici) Cihampelas, přezdívanou jako jeans street (džínová ulice), která je lemovaná kavárnami, butiky, stánky a obchody s oblečením. Mnoho obchodů používá jako poutač či obchodní symbol obrovské kýčovité postavy různých hlavně komixových hrdinů. Je tu k vidění Superman, Spiderman, Batman, Catwoman, mořská panna, figurky ze Simpsonů...

Jalan Cihampelas

- Viděli jsme rozkopané hlavní náměstí Alun-Alun s velikou mešitou Raya Bandung, pěkné art dèco budovy hotelů na Jl Asia Afrika, příjemné kavárničky a luxusní obchod s krásným dřevěným nábytkem na Jl Braga.

Mešita Raya Bandung

- Bavili se smlouváním ve velikém nákupním domě-trhu Pasar Baru a nakoupili krásné sarungy.

Jeden z obchodů v Pasar Baru

- Navštívili jsme Geologické muzeum, kde skoro nic není v angličtině a část věnovaná geologii a vulkanologii Indonésie byla v rekonstrukci :( Ale zato tu mají simulátor zemětřesení, který je vlastně celkem nudný - vůbec pořádně netřese ;)

I tohle umí příroda...

- Vyjeli jsme angkotem na Dago, kopec nad městem, a chtěli se jít projít do velkého parku, ale začalo lít jako z konve, tak jsme zase jeli zpátky.
- Nechali jsme v Honda servisu vyčistit karburátor jedné z motorek (levné a v ceně je i mytí motorky), personál mluvil anglicky!
- Vařili jsme špagety se sýrem a kečupem v kuchyňce hotelu a bavili a krmili tím personál :) Pzn. jediná dostupná ingredience byly ty špagety ;)
- Jedli jsme cheeseburger a hranolky a pili kolu v tom nepěkném nadnárodním občerstvovacím řetězci. Mají tu i indonéský balíček - rýže a smažené kuře a místo kečupu pálivou omáčku.

V den, kdy jsme z Bandungu odjížděli vysvitlo sluníčko a najednou bylo tohle město o dost lepší, alespoň pro polovinu z nás ;) Třeba mu dáme ještě jednu šanci při cestě zpět...

Cianjur - město rýže

Po více než dvoutýdenní pauzičce jsme konečně zase našli čas na blog O:)

Rolník

Naší další zastávkou na cestě přes Jávu se stalo město Cianjur ve středozemí a napůl cesty z pobřeží do Bandungu. Cianjur není sám o sobě turisticky nijak zajímavý, představuje ale dobrý výchozí bod pro výlety do okolí. Rozhodli jsme se ubytovat prostřednictvím místní organizace Cianjur Adventure, která poskytuje ubytování v rodinách, což by mělo být pro cestovatele jedinečnou příležitostí poznat život místních lidí. Nápad dobrý, realizace špatná. Tedy alespoň naše dojmy určitě nestály za peníze, které jsme zaplatili. Ubytování bylo dražší než jinde, ale v ceně bylo celodenní stravování a napájení, praní prádla a hlavně teda život s místní rodinou. Bydleli jsme u samotného zakladatele organizace, Yudiho, kterého asi nejvíc ze všeho zajímá to, aby byl i v příštím vydání průvodce Lonely Planet a mohl opět inkasovat peníze od turistů. Možná už je taky turisty samotnými trošku unavený a vyčerpaný...? Pokoje nebyly nic moc, celý dům byl zaskládaný různým harampádím ve stylu "mám na to peníze, tak si to koupím" (kávovary, ohřívače vody, topinkovače, toustovače, běhací pás, orbitrek, motorky...) a Yudi působil dojmem ne úplně bystrého chlapíka, i když hloupý být rozhodně nemůže, pokud se mu podařilo rozjet takový byznys. Jediné, co jsme nakonec s rodinou sdíleli, byla jejich nepříliš čistá koupelna (i když s teplou vodou).

Pobyt v Cianjuru jsme využili k návštěvě botanické zahrady Kebun Raya Cibodas, kam jsme dojeli přes 1500 metrů vysoké sedlo Puncak Pass, kde teplota vzduchu citelně poklesla až k pocitu, že je vám snad i zima. Po dvouhodinovém bloudění po okolních rozbitých cestách a mnoha dobře míněných zaručených radách místních obyvatel jsme našli zcela jasně označenou odbočku k zahradě. Celá zahrada se rozkládá na prudkých nižších svazích hor Gunung Gede a Pangrango ve výšce asi 1300 až 1450 metrů.

Kebun Raya Cibodas

A je to opravdu obrovská zahrada! Dokonce tak velká, že návštěvníci uvnitř mohou jezdit auty i na motorkách. Nám to nejprve přišlo divné a chtěli jsme si celou zahradu projít pěšky, ale nakonec jsme opravdu byli rádi, že tu motorku máme. Asi bysme se uchodili a stejně ani všechno neviděli. Chodníky a silnice křižují svahy zahrady elegantními zatáčkami a poskytují krásné výhledy na protilehlé svahy a údolíčka s říčkami. Některé řeky dokonce vedou přímo přes cestu, takže je musíte buď opatrné přejet nebo přeskákat po kamenech, pokud jdete pěšky.

Kolekce mechů a lišejníků

Na rozlehlých prostranstvích lemovaných obrovskými exotickými jehličnany jsme se procházeli kolem jezírek s rybáři, prozkoumali jsme rododendronovou i sakurovou zahradu, obdivovali tajemnou sbírku mechů a lišejníků, vystoupali na kopec alejí stoletých araukárií a sešli úzkými stezkami do údolí pod vysoký vodopád.

Vodopád - zase...

Vzhledem k nadmořský výšce se nám celý den zdálo, že by nám snad měla být i zima, hlavně, když všude potkáváte lidi zabalené v téměř v zimních bundách, kteří na vás divně koukají. Nemohlo být určitě méně než 23 stupňů, když jsme to v pohodě zvládli v šortkách a triku s krátkými rukávy.

Druhý den v Cianjuru jsme vyplnili procházkou po okolí, společně s příjemným a zvídavým Francouzem Philippem.

Holky se předváděly

Viděli jsme pole i políčka s různými fázemi rýže, rolníky sklízející rýži, napochodovali jsme do skladu rýže, byli pozváni na prohlídku rýžové továrny, kde se rýže loupe a váží do balíků. Všechno se tu prostě točí kolem rýže, Cianjur je vyhlášený kvalitou rýže po celé Jávě.

Z dalších atrakcí v okolí už se nám nepodařilo navštívit žádné další místo, protože byl víkend a třeba čajová továrna o víkendu nepracuje :( Ještě jsme chtěli vidět plovoucí rybářskou vesnici na nedalekém jezeře, ale to by pro nás znamenalo další dny strávené v Cianjuru a to už se nám nechtělo. Z našeho hlavního plánu navštívit národní park Gunung Gede a Pangrango nakonec sešlo, protože za celou dobu strávenou v Cianjuru se nám hora ani jednou neukázala. Zůstala skrytá v mracích a oparu. Byla by škoda zaplatit velké peníze za vstup do parku a za průvodce, hrabat se (možná v dešti) nahoru a vidět jen bílou mlhu. Takže tohle si schováváme až na zpáteční cestu :)

Na Cianjur nemáme díky Yudimu úplně nejlepší vzpomínky, což určitě nebylo cílem organizace Cianjur Adventure. Určitě jsou v týmu organizace i další lidé, u kterých bysme si ubytování a kontakt s místními za ty peníze užili lépe. Yudi nám prostě nesedl a my jsme u něj doma neměli zůstávat tak dlouho, naše chyba. Poučení pro příště :)

Pelabuhan Ratu - Citepus

Z liduprázdné tiché Sawarny jsme se houpavou jízdou přesunuli podél kopcovitého pobřeží víc na východ k městu Pelabuhan Ratu, do Citepusu. Jako mnoho indonéských vesnic a měst se i toto táhne podél pobřežní silnice a prolíná se s ostatními vesnicemi okolo. Podařilo se nám najít celkem levné a čisté ubytování, které sice malinko postrádá ducha, zato boduje poměrem cena/výkon :) Hotel leží přes silnici na dohled od pláže, takže co si tak asi počít s pozdním odpolednem? Ano, naší oblíbenou kratochvílí jsou procházky po plážích. Místní pláže nejsou tak rozlehlé jako ta v Sawarně, spíš je tvoří úzký pruh písku prolínající se s různými plácky s warungy (stánky s jídlem), veřejnými záchodky, mešitami, chatrčemi, obchůdky, dílnami...

Náš obvyklý společník při procházkách po pláži

Kousek západně od Citepusu leží vyhlášené surfařské středicko Cimaja, kde dokonce najdete opravdový značkový obchod Quicksilver, který na tomto místě tak trochu připomíná diamant na hromadě štěrku. Surfařením jsou tu asi poznamenaní úplně všichni, od zatím nemotorných malých kluků až po namakané místní borce, kteří se po vlnách prohánějí obratně a s lehkostí.

Kluci ladí surf

Jelikož tu toho moc k vidění není a surfování nás ještě nepostihlo, tak jsme se vydali na výlet do městečka Cisolok, které je výchozím bodem pro návštěvu horkých pramenů Cipanas. Pokud budete hledat Cipanas na mapách, asi vás to hodí na úplně jiné místo, máme podezření, že Indonésané nejsou příliš invenční a prostě všechny horké prameny pojmenovávají stejně. Zdá se, že jsme si pro návštěvu vybrali dobrý den, jelikož tam moc návštěvníků vidět nebylo. Jinak je poznat, že místo je to celkem hojně navštěvované, najdete tu plno různých stánků s jídlem i oblečením a velké parkoviště. Samotné horké prameny pro nás byly překvapující, čekali jsme nějaký pramínek vytékající někde ze skály a on to byl mohutný gejzír vařící vody vytryskávající ze břehu řeky s hrozivým syčením.

Gejzír

Podle směru větru jsme byli kropeni kapkami teplé vody a oblažování sirnými výpary gejzíru. Na dalších místech pak tryskaly ještě další menší prameny a všechny společně se mísily s vodou z řeky. Na výlet jsme se vybavili plavkami, ale kdo by asi tak měl chuť se v 35° vedru vařit v horké vodě? Místo toho jsme se rozhodli udělat si výlet k vodopádu. Citace z průvodce: "Je to překrásná krajina, můžete jít procházkou několik kilometrů proti proudu svěžím zeleným lesem až k vodopádu". Realita: Funěli jsme do vražedného kopce, ve vražedném horku, předjížděni chlapíky na skůtrech nabízejícími odvoz k vodopádu. Statečně jsme odmítali, je to přece příjemná procházka lesíkem a my se jdeme jalan-jalan (projít). Postupně se k nám připojil místní školák, jediné, co k nám pronesl bylo "waterfall?" a jinak neuměl vůbec nic anglicky. I když se to moc nezdálo, někde nahoře na kopci musí být vesnice, tak jsme usoudili, že jde ze školy a že mu tedy po cestě budeme dělat společnost. Na rozdíl od nás do kopce vůbec nefuněl a potil se jen minimálně, vzhledem k tomu, že měl na sobě školní uniformu a pod ní ještě triko. Nahoře na kopci opravdu překvapivě byla malinkatá vesnička s malebnými chatrčemi a kolem chatrčí normální skoroanglické trávníky (asi tady hodně prší).

Vesnice se skoroanglickým trávníkem 

Klučina se k nám otočil a někde z hloubi své paměti vydoloval další dvě anglická slova: "question" a "I", která doprovodil dobře známým "waterfall" a navíc naznačil, že půjde s námi, jestli chceme. Jelikož ukazoval kamsi do lesa mezi chatrče, řekli jsme si, že nebude špatné, když nás tam tedy dovede. A tak jsme šli. Teda kluk šel a my jsme se za ním prodírali houstnoucím lesem, který se začínal povážlivě svažovat kamsi do hlubin nějaké rokle. Ve finálním úseku těsně nad vodopádem už měla ZU smrt v očích, křeč v nohách, ale bylo slyšet šumění vody a ten kluk si jen tak zlehka hopkal dolů po "cestičce", tak to přece nemůžeme teď vzdát! Ano, k vodopádu jsme došli a příště si dobře rozmyslíme, jestli nějaký další vodopád chceme vidět...

Vodopád

Když jsme se pak vydrápali zpátky nahoru k vesnici, poděkovali jsme Andamarovi (= dali jsme mu prachy), že nás vzal k tomu krásnému vodopádu a že jsme to přežili a vydali jsme se zpět. Bylo to krásně dobrodružně prožité odpoledne, ale nemůžeme se zbavit podezření, že tam někde musí být ještě jeden vodopád, k němuž vede malebná cesta lesem a kam vás může odvézt ojek (taxi-motorka)...

Sawarna

Sawarna je malá vesnice, kterou nenajdete v mapách ani v průvodcích. Pokud byste ji přesto hledali, tak leží na pobřeží uprostřed ničeho pod městečkem Bayah. Největším lákadlem celé oblasti je OBROVSKÁ písečná pláž s velkými vlnami, a tak, když už tu potkáte nějaké turisty západního typu, budou to nejspíš surfaři.

Divoké vlny Indického oceánu

Sawarna je o víkendu oblíbenou destinací pro lidi z Jakarty. Pláž se sice celá nenaplní, ale to jen z toho důvodu, že je prostě obří (možná by pohltila všechny lidi z Jakarty). Překvapením pro nás Evropany je fakt, že se všichni Indonésané koupou v moři kompletně oblečení. Ne, že by měli nějaké speciální oblečky vyhrazené na koupání (to jen zcela výjimečně), prostě přijdou na pláž, a tak, jak jsou vlezou do vody - v džínách, šatech, triku s dlouhými rukávy, holky často s hidžábem (šátkem) na hlavě. Důvody k tomuto počínání jsou jednak nábožensko-společenské a jednak je jejich ideálem krásy bílá pokožka a přes oblečení to neopaluje, že? :) A jelikož většina Indonésanů neumí plavat, jejich koupání v moři vypadá spíš jako válení se v písku mezi vlnami, často si na sebe (rozuměj na oblečení) ještě další písek plácají a nebo se velmi rádi celí do písku nechají zahrabat. Výsledný efekt si představte jako stovky od hlavy k patě oblečených mokrých lidí obalených pískem :) Stejně jako v Sawarně to vypadá na mnoha dalších plážích západního a jižního pobřeží Jávy, my jsme se s tím poprvé setkali už v Caritě. Když se pak jdete projít po pláži v týdnu, nestačíte se divit, kam ti lidi všichni zmizeli, nikde ani noha a pláž máte celou pro sebe.

Celá vesnice je obklopená a prorostlá rýžovými políčky a protéká jí celkem široká řeka, přes kterou na několika místech vesnice vedou provazové mosty. My jsme na místo dorazili celkem pozdě večer, takže jsme přes kymácející se můstky potmě projížděli na skůtrech naložených krosnami. Celá ta provazová věc se pod vámi začne různě vlnit a kroutit, před sebou máte pěší chodce a za sebou další skůtry, řídítka sebou házejí zleva doprava, a to všechno potmě. Později jsme za světla viděli i řeku pod mostem, plnou kalné vody a plovoucích, čímsi zeleným obrostlých (asi) lidských výkalů.

Práce na rýžovém poli

Při prozkoumávání pobřeží jsme narazili na novomanžele s doprovodem několika fotografů, kterak absolvují focení do svatebního alba. Ženich a hlavně nevěsta vypadali jako by na sobě měli nějaké divadelní kostýmy, včetně makeupu. Nevěsta byla zabalená od hlavy až k patě a v jedné chvíli bylo vidět, že má ještě pod sukní dlouhé černé legíny. V tom šíleném vedru, slunce peklo a z novomanželů snad neukápla ani kapička potu...

Novomanželé

Pláž Legon Pari

Kromě pláže je v okolí Sawarny k vidění několik opravdu vydařených kousků pobřeží s různými skalkami, přes které se přelévají mohutné vlny, najdete tu rozlehlé kamenité plotny, písčité převisy pobřeží a také symbol Sawarny, Tanjung Layar. Tyto dvě skály vyčnívají z moře kousíček od břehu a je možno se k nim za odlivu přebrodit. Je to oblíbené místo návštěvníků a mělká voda kolem skal je neustále plná opatrně našlapujících Indonésanů, kteří se velmi rádi všude fotí.

Tanjung Layar

Z místních atrakcí jsme ještě navštívili jeskyni (goa) Lalay. Atraktivní na téhle jeskyni je, že při prohlídce chodíte někdy po kotníky a jindy až nad kolena ve vodě, po bahnitém dně a sami si svítíte baterkou. Výzdoba jeskyně je celkem bohatá, ale mnohé krápníky vypadají trochu mrtvě. Jen na několika z nich jsme viděli kapku vody. Ostatně celá jeskyně je nezvykle teplá a suchá. Až po návštěvě jsme si kdesi v průvodci přečetli, že v jeskyni žijí tisíce netopýrů, kteří se setměním vylétají z jeskyně ven. Ale takových míst je po Indonésii více, tak snad se nám to ještě podaří spatřit.

Místní rybář

Podle informací na internetu se Sawarna otevřela turistům až v posledních letech a téměř každý domek teď poskytuje ubytování. Homestay Widi, kde jsme bydleli, je jedním z nejpůvodnějších v celé vesnici. Příjemné, domácí prostředí a třikrát denně jídlo je nabídka, na kterou jen tak nenarazíte. Jinak jsou evropští turisté ve vesnici celkem vzácnou raritou a často po vás někdo chce, abyste si s ním procvičili angličtinu :) Kromě víkendů si lidé v Sawarně žijí svůj poklidný život plný nicnedělání, povalování na zápražích a občasného rybaření v moři.