Prambanan a Borobudur

Z příspěvků na Twitteru víte, že jsme asi před dvěma měsíci navštívili jedny z nejvýznamnějších památek nejen Indonésie, ale i světa. Chrámové komplexy Borobudur a Prambanan jsou oba od roku 1991 zařazeny na seznamu památek Světového dědictví UNESCO a pokud vás zajímají podrobnější informace, doporučujeme mrknout alespoň na Wikipedii a trochu si počíst, my sem žádné referáty dávat nebudeme ;)

Oba chrámy se nacházejí poblíž Yogyakarty a jsou pro všechny, kdo se ocitnou ve městě velkým lákadlem, i když vstupné je pro zahraniční turisty nehorázné. Ale když už je člověk tak blízko, přece si to nenechá ujít, že. Možná by bylo na místě se tu vypsat z našeho rozčilení a rozčarování, co se týče hamižných Indonésanů a jejich dvojitých cen, které byly zavedeny teprve před nedávnem, patrně po vzoru jiných asijských zemí. Prostě jakmile jste penězi oplývající turista ze západu, platíte ne dvakrát ani třikrát tolik, co Indonésan, ale rovnou osmkrát víc. Takže místňák 30 tis. IDR a "cizák" 20, ale dolarů. Za tuhle parádní cenu dostanete u vstupu čaj, vodu nebo kafe a ještě si musíte zaplatit drahého průvodce, pokud se taky chcete něco dozvědět.

Prambanan

Jako první jsme navštívili hinduistický chrámový komplex Prambanan, jelikož je dostupný městskou hromadnou dopravou TransJogja za celkem pouhých 6 tisíc IDR (12 Kč) a asi 40 minut jízdy klimatizovaným autobusem s hudebním rozptýlením. Celá nádhera je částečně vidět už ze silnice, i když jsou všude okolo stromy, aby náhodou nikdo, kdo nezaplatil nespatřil ani kousek chrámu. Pohled ze silnice, ale rozhodně nestačí, protože stavba je to opravdu monumentální a člověk se oproti svatyním cítí úplně malý, i když velká část celého komplexu stále ještě čeká v podobě kamenných hromádek na svoje znovusložení. Jelikož se nám podařilo ráno vyrazit hodně brzy, užívali jsme si atmosféru chrámu bez davů turistů a školních výprav a tím pádem i bez neustálých žádostí o foto (ne významného chrámu, ale naše :). Indonéská mládež totiž využívá návštěvy této památky k tomu, aby nasbírali, co nejvíce fotek se zápaďáky, protože se jich tu samozřejmě vyskytuje hodně na relativně malém prostoru. Takže vy se přijedete podívat na tohle krásné posvátné místo a oni se sem přijedou podívat na vás. Obešli a vystoupali jsme na všechny tři hlavní chrámy - Šivův, Brahmův i Višnův, prozkoumali vnitřní svatyně se sochami příslušných bohů a pokochali se výhledy z vyvýšených teras.

Socha Ganéši

Výzdoba chrámu

V celém areálu chrámu se kromě hlavního chrámu Prambananu vyskytují ještě další tři stavby v různém stádiu rozpadu nebo znovusložení. Dva menší hinduistické chrámy a za nimi veliký budhistický chrám Candi Sewu. Při procházce k těmto chrámům nám začalo trochu pršet a skončili jsme pod přístřeškem s velkou skupinou vojáků, kteří tu měli nějaké cvičení. Oni totiž rádi v televizích ukazují, jak armáda nacvičuje poblíž takto významných míst, asi aby demonstrovali, že jsou schopni bránit poklady Indonésie anebo to prostě jen vypadá v televizi dobře :) Od vojáků jsme každý dostali svačinku v podobě nějakého sladkého koblize podobného pečiva a sladké rýže zabalené v banánovém listu, což se nám opravdu hodilo, protože už jsme začínali být hladoví.

Krátkou procházkou po silničce mezi rýžovými poli jsme se ještě vydali k nedalekému chrámovému komplexu Plaosan, který nás příjemně překvapil. Ačkoli bez vstupného, pouze s dobrovolným darem, chrám byl působivý a v dešti, který se spustil, když jsme tam dorazili měl zvláštní tajemnou atmosféru. Přišlo nám až líto, že všechny peníze za vstupné shrábne hlavní atrakce Prambanan a na další krásné stavby v okolí už nikdo nemyslí.

Candi Plaosan

Po cestě z Candi Plaosan na autobus jsme se stavili ve warungu, který nevypadal úplně lákavě, ale jedli jsme tam naše asi nejlepší nasi goreng (smažená rýže) za celou dobu (a nebo jsme byli tak vyhládlí?). A jelikož píšeme příspěvek s takovým zpožděním, můžete si být jisti, že už jsme těch nasi goreng od té doby jedli opravdu hodně!

Další den po Prambananu byl v plánu výlet na Borobudur. Tentokrát s cestovní agenturou autem, jelikož po spočítání výdajů na cestu a hlavně času stráveného cestováním v busech či na našich skůtrech jsme vyhodnotili tuto variantu jako překvapivě nejvýhodnější. No, z plánu na výlet nakonec sešlo kvůli střevním potíží, které postihly polovinu účastníků v noci před cestou (pamatujete ty špagety s pestem z minulého příspěvku?). Borobudur jsme si ovšem ujít nenechali a vypravili jsme se na něj o skoro týden později, mezitím nám stihli malinko zdražit vstupné a taky benzín, tudíž jsme si připlatili :/

Borobudur

Borobudur je nejnavštěvovanější turistickou atrakcí v Indonésii. Bohužel právě kvůli tomu pozbyl takovou tu speciální atmosféru, kterou jsme si aspoň trochu užili na Prambananu. Náš průvodce se netajil podrobnostmi, které si možná mohl nechat pro sebe - třeba, že vládu tohle místo začalo zajímat až poté, co si uvědomili, že by se tím daly vydělat peníze a nebo, že některé kameny z chrámu mají doma na zahradách mnozí z místních zaměstnanců, že to všichni vědí, ale nikdo s tím nic nedělá... Byli jsme malinko zklamaní, ale aspoň jsem si sami mohli udělat obrázek, protože předtím se nám dostalo mnoho různých doporučení, který z chrámů je lepší, kam jít a který vynechat. Nicméně stavba je opravdu jedinečná a i zasazení do krajiny na malý pahorek s výhledy po okolních kopcích se mimořádně vyvedlo. Člověku se až nechce věřit, že až do počátku 19. století o stavbě věděli jen Javánci žijící v okolí, kteří používali kameny z chrámu jako stavební materiál pro své domy. No neberte to, když je nedaleko v pralese taková pěkná hromada kamení zakrytá hlínou, popelem a porostlá vegetací! Díky UNESCO dnes o chrám prakticky každodenně pečují-odstraňují mechy a hledají nejlepší způsoby konzervace, protože kvalita okolního prostředí se rok od roku zhoršuje a materiál chrámu je narušován kyselými dešti. Celý Borobudur je jedna veliká stúpa se čtvercovým půdorysem, kdy každá strana měří kolem 120 m, má devět teras - dole čtvercové a nahoře kruhové. Na těch kruhových se nachází 72 malých stúp v podobě zvonu a v každé z nich sedí kamenný Budha. Bez hlavy. Ty mají na zahradách právě ti zaměstnanci... A taky jsou v různých muzeích a podobně. A uprostřed to vše korunuje veliká stúpa, která byla "prý" nedávno odkryta a uvnitř se "prý" něco našlo, ale nikdo neví co, protože je to drženo v tajnosti. Indonéský styl. Asi si ten poklad posadil do obýváku nějaký významný úředník...

Borobudur stúpy

Během návštěvy Borobuduru nás neminuly žádosti o společné foto, protože tu byl na výletě celý autobus místních školáků. Největší legraci jsme si užili po cestě dolů zpět k autu, kdy už pod schody z chrámu číhalo několik prodejců se svými výrobky až sejdeme k nim. Chtělo se nám otočit a prostě jim utéct zpátky nahoru :) Cesta asi 300 metrovou uličkou obklopenou stánky, kdy se vám každý snaží prodat nějaký ten suvenýr a někteří za vámi dokonce klušou celou cestu, i když jim říkáte, že nic nechcete, celý nás zážitek završila. Jeden z prodejců byl dokonce tak zklamán naším nezájmem, že z původní ceny 150 tisíc IDR za malou kamennou sošku Budhy se na konci uličky stala nabídka zdarma! Ale my jsme to prostě nechtěli ani zadarmo. Kdo by s sebou tahal takový kus šutru?

Meditace na Borobuduru

Na zpáteční cestě nám ještě řidič zastavil u nějakého menšího chrámu, ale my jsme místo něj prozkoumali poklidný a nazdobený budhistický klášter, který byl hned vedle. Byl to samý pozlacený Budha, nebo kamenný Budha, sloni, lotosová jezírka a jiné meditační záležitosti :)

Budha

Jsme rádi, že jsme se vypravili na oba chrámy, stálo nás to sice dost peněz, ale takových staveb se po světě mnoho nevyskytuje a když už je člověk poblíž, tak prostě neodolá a chce to vidět! Dva ze dvou cestovatelů doporučují navštívit oba ze dvou super chrámů :)

Yogyakarta (Jogja)

Radujte se a oslavujte! Přicházíme s novým příspěvkem na blog! Kde se celou tu dobu flákáme? Vypadá to jako celá věčnost od našeho posledního zápisu na blog. Hodně se toho událo, takže nebyl čas a taky... no dobrá, a taky se nám moc nechtělo ;) A nechtělo se nám, protože další místo, o které se chceme podělit, je Yogyakarta (místními nazývaná Jogja), město, kde jsme strávili delší dobu a odkud máme spoustu zážitků, takže nevíme, kde začít a co si můžeme dovolit vynechat.

Becak - místní lidový taxík

Jogja a jejích 500 tis. obyvatel se nacházejí na jihovýchodě centrální Jávy v provincii Yogyakarta. Jogja je hlavním městem této oblasti a jediné místo v celé Indonésii, kde byla vláda formálně ponechána místnímu sultánovi. Sultán, momentálně desátý v pořadí, ač to tak nevypadá, není jen nějaká figurka, ale činný politický představitel regionu a guvernér celé oblasti.

Jak začít a čím je ta Jogja tak zajímavá? Tak především se jedná o středisko klasické javánské kultury a tradičních řemesel a také vzdělávací centrum. Tato maličkost byla důvodem, proč jsme po 40 dnech cestování utrpěli malý sociokulturní šok. Zápaďáci všude kam se podíváš! No dobře, nebylo jich tolik, ale šli po ulicích ...klidně i v zástupu a bylo jich více než jsme za celý náš dosavadní pobyt na Jávě viděli. Nezdravili nás a ani se na nás moc neusmívali. Svět byl zase takový, jaký ho známe. Zápaďáci se v Jogji srocují ve dvou lokalitách - kolem ulice Jl. Sosrowijayan a kolem ulice Jl. Prawirotaman. Obě lokality mají něco do sebe. My jsme bydleli na Jl. Sosrowijayan, levnější a blíž místňákům. Nevýhodou je, že sousedí s Jl. Malioboro, veleznámou super cetkovou ulicí, turisty zbožňovanou i nenáviděnou. Do ulice Prawirotaman doporučujeme zajít pokud dostanete chuť na dobré jídlo a celkově pokud se vám zasteskne po něčem "západním". Vykoupeno je to trochu vyšší cenou než je indonéský nadprůměr ;)

Po příjezdu se ubytováváme v losmenu Bladok, hezkém penzionu v ulici Jl. Sosrowijayan. Cenově se neliší od našeho javánského průměru a celkově na první pohled vypadá čistěji a luxusněji než na co jsme byli zvyklí. Je tu i bazén, juchůů! :) Pokoje jsou příjemné, bílé stěny bez špinavých fleků, pro jistotu kontrolujeme cenu ubytovaní. Možná povlečení by mohlo být novější, jsou na něm nějaké pidi flíčky, ale je určitě vyprané tak to neřešíme. MA na nic nečeká a testuje hotelový bazén. Jen ta voda nenadnáší tak jako ta z oceánu :) Později se u večeře smějeme cenám (v průměru 2-3x dražší než na co jsme zvyklí), ale nevadí, s tím se prostě ve velkém turisty obleženém městě počítá, pochutnali jsme si a jdeme spát. Po příjemně prochrněné noci se budíme do dalšího dne, jsme v Jogji a chceme ji celou prozkoumat. ZU trochu svědí kůže, asi to přehnali s aviváží na povlečení, oni milují aviváže. U snídaně nicméně otevíráme téma štěnice. Co když... co když ty flíčky na povlečení jsou pozůstatkem po řádění štěnic na někom předešlém? Blbost! Pokoje jsou čisté a nikde jsme žádné hmyzáky nespatřili, ani nejsme poštípaní. Další den sedíme u snídaně a pozorujeme bouřlivou diskuzi recepční s párem francouzských turistů. Za chvíli k nám přibíhá Francouzka a s naléhavým pohledem se ptá, jestli náhodou nevíme, jak se anglicky řeknou "brouci, co pijí v noci krev a lezou po postelích". Odpovídáme... bedbugs. Nešťastná Francouzka děkuje a odbíhá zpátky na recepci, kde vykřikuje: bedbugs! bedbugs! MA kouká na ZU, ZU kouká na MA. Balíme.

Fotku štěnic nemáme, tak alespoň náhradníky :) Kdo pozná, co to je?

Abychom nepsali jen o ubytování, všechno dobře dopadlo, ZU:MA si našla nové ubytování bez štěnic a co víc, proběhlo setkání s francouzskými přáteli z Pangandaranu (ano, ten párek Francouzů, co vypadal spíš na Němce). Jean Jacques a Pamela. Dělali nám společnost při výletech po Jogji a společném pojídání nasi goreng. Je vždy fajn sdílet cestování s někým podobně naladěným.
Takže co všechno jsme v Jogji navštívili a zažili?

Kraton, sultánův palác, jsme se rozhodli navštívit jako první. Sultán bohužel nebyl přítomen, a tak nám prohlídku musela obstarat místní průvodkyně se svojí legrační angličtinou. Kraton je javánské slovo označující královský palác, přesně tak tohle místo i vypadalo. Krásné, zlatem zdobené vyřezávané altány s ornamenty a tradičně oblečený personál starající se o blaho sultána. V několika pavilonech byly vystaveny předměty, fotky, obrazy a batika, vše především ze života velmi oblíbeného sultána č. 9, jehož jméno si nemůžeme zapamatovat. Ale zkuste si ho vyslovit, vygooglili jsme ho pro vás: Hamengkubuwono. Naši prohlídku jsme načasovali tak, abychom mohli shlédnout představení gamelanu (orchestr bicích nástrojů tradiční indonéské hudby). Některé návštěvníky koncert dokonce uspal! :)

Jeden z pavilonů v kratonu

Poté jsme pokračovali k Taman Sari, vodnímu zámku postaveném v polovině 18. století. Umělá jezírka, bazény, zahrady, palác shlížející na tyhle nádhery z malého vršku, podzemní chodby vedoucí k mešitě. Celý komplex sloužil jako odpočinkové místo pro sultána, jeho ženy a děti. Současný sultán už samozřejmě místo nevyužívá, od počátku 19. století je areál opuštěný a po velkém zemětřesení v roce 1867 byly stavby poškozeny a dále už jen chátraly. Místní lidé postupně většinu plochy zastavěli svými příbytky, a jediné, co bylo alespoň částečně zachráněno opravami v 70. letech je hlavní bazén, který vidíte na fotce, pár ozdobných bran a podzemní mešita s tunelem.

hlavní bazén Taman Sari

Tajemná podzemní mešita se čtyřmi schodišti střetávajícímí se nad studnou

Dlouho jsme diskutovali, zda navštívit Pasar Ngasem, nejen ptačí trh. Věděli jsme, že to nebude nic pro milovníky zvířat, ale rozhodli jsme se to vidět naživo. Dopadlo to tak, že se MA po 5 minutách otočil na podpatku a vykráčel ven. ZU celý trh a jeho zákoutí prozkoumala a vše zdokumentovala. K vidění i k prodeji jsou nejen desítky druhů nelegálně odchycených ptáků, ale i malinká kuřata nabarvená do křiklavých barviček, holubi, kohouti, psi a kočky všech velikostí a podob v miniklecích, netopýři, ještěři, cibetky, králíčci, morčata, rybičky, krmivo a potřeby pro "chovatele" a spousta dalších předmětů a stvoření, která ani neumíme pojmenovat. Podmínky většinou na hony vzdálené těm evropským. Zvíře je prostě věc a tak se tu s ním i zachází.

Bez komentáře

Další dny jsme trávili prozkoumáváním Jogji. Navštívili jsme Museum Sonobudoyo, které drží sbírku tradičních předmětů z Indonésie, resp. z Jávy. Sošky, věci z paláce, různé loutky a masky. Vstup krásných 5 tisíc IDR na osobu (necelých 10 Kč). Šel s námi anglicky hovořící muzejní průvodce, který nabídl své služby. Ten se neplatí předem, jeho honorář je dobrovolný, záleželo jen na nás, jaké mu dáme spropitné. Více než hodinu s námi procházel od vitríny k vitríně a všechno popisoval a vysvětloval, byli jsme mile překvapeni a podle toho jsme pána i odměnili.

Zmíněné muzeum pořádá večer tradiční stínová loutková představení wayang kulit (doslovně loutky z kůže). Představení trvá dvě hodiny, doprovází je magelanový orchestr a diváci mohou vše sledovat zezadu s pohledem na loutkovodiče a orchestr nebo zepředu krajkovou stínohru. Na programu je většinou část eposu Ramájána, pro stravitelnost trvající maximálně 2 hodiny. Klasická představení trvají celou noc až do rozbřesku a většinou se pořádají při speciálních příležitostech a oslavách. I přesto, že loutkovodič vypráví příběh v javánštině a magelanový orchestr je chaotický i uspávací zároveň, je představení poutavým náhledem do javánské kultury.

Stínohra wayang kulit

Nebylo by Jogji bez batiky. Princip batiky je všobecně dobře znám, ale teprve tady, v samém epicentru batiky pochopíte, že to tričko, co jste si vyrobili ve čtvrté třídě ve výtvarce je akorát tak pěkný hadr na podlahu :) Kdo neuvidí, neuvěří. Na naší procházce Jogjou jsme zavítali do jedné z tradičních batikových dílen, kde nás paní provedla dílnou, všechno ukázala a vysvětlila, pozorovali jsme ženy malující ruční batiku (batik tulis) i muže vyrábějící razítkovou batiku (batik cap), barvící proces i zpracování použitého vosku. Mají krásné věci, jedna ruční batika trvá i déle než tři měsíce a cena je tomu více než přímo úměrná, takže žádné nakupování se nekonalo.

Batiková dílna - ženy při práci

A teď něco o jídle a o tom, že jednou to přijít muselo... Po měsíci a půl v Indonésii jsme dostali chuť na zápaďácké jídlo. Představte si, že měsíc a půl nejíte nic jiného než rýži, rýži a zase rýži. Máme ale to štěstí, že jsme v Jogji! Kolektivní touha po západním jídle byla tak velká, že jsme vyrazili na špagety. ZU:MA a naši francouzští přátelé PA:JA. A tak sedíme v restauraci, koukáme na lístek, kde vidíme předražené špagety a přemýšlíme, co jde více pokazit - jestli špagety Carbonara, pro které potřebujete syrové vajíčko nebo špagety s pestem kde jsou špagety a ... pesto. ZU:JA volí Carbonara a PA:MA variantu s pestem. Nakonec to nebylo tak špatné, trochu malá porce za ty peníze, ale co, pro jednou to přece nevadí. Přesněji o tři hodiny později MA hlásí, že je mu trochu nevolno, asi z toho sluníčka. Ještě později MA hlásí, že nemůže usnout, protože je mu trochu víc nevolno. Dál už MA nehlásí nic a přemisťuje svoji tělesnou schránku na toaletu, kde prožívá očistu nebo spíše očistec. To vše do rána ještě několikrát. Brzy ráno poté byl s Francouzi naplánován výlet. Jaké překvapení, když se ZU a JA v pět ráno potkali před pokoji s naprosto stejným sdělením, že jejich polovičky pro... a pro... prožili úplně stejnou noc. Pesto!

Pestogate nás odstavil na tři dny. MA byl krmen rýží, rýží a zase rýží, a tak se vše dalo zase do pořádku. Jako rozjezd do života jsme zvolili Festival asijských filmů. Ta Jogja opravdu žije! Ve velkém mrazivém kino multiplexu jsme shlédli několik poměrně dobrých kousků, ale příště do indonéského kina jen v zimní bundě!

Malém bysme zapomněli na Kota Gede! Kota Gede je čtvrť města, která je známá kvůli stříbru. Pro výlet sem jsme zvolili městkou hromadnou dopravu TransJogja. Máme na ni i přes drobnosti samou chválu a vydalo by to na celý další článek. Takže jen zkratkovitě: organizovaná, levná, fungující. Autobusy jsou na náš vkus trochu překlimatizované, ale jako kompenzaci můžete poslouchat hudbu z empétrojky (nebo kazety?) pana řidiče. A že to není jen dobrý řidič ale i dobrý DJ, o tom se není třeba zmiňovat. :) V Kota Gede můžete najít spoustu stříbrnických dílen, kde je možné sledovat mistry při titěrné práci a pak se procházet obchůdky a obdivovat všechny ty krásné šperky i kýče vybroušené k dokonalosti. Nachází se zde i starý královský hřbitov, kam se bez sarungu se speciálním motivem batiky, tradiční košile a roztomilé pokrývky hlavy pro pány nedostanete. Takže jsme jen nakukovali přes zídky a obdivovali okolí. Čtvrť jsme si prošli hezky po svých, protože jsme chtěli vidět tradiční javánské domy skryté v malých uličkách. Kota Gede, ač se prolíná s Yogyakartou, má své vesnické kouzlo a určitě by stálo za to ji prozkoumat trochu víc, jen kdyby nebylo takové vedro!

Studentky čekající na zastávce-nástupišti TransJogja

A taky jsme na ulici Jl.Malioboro vyzkoušeli nejlepší mie ayam na světe, trochu jsme nakupovali, procházeli místní trhy, prozkoumávali okolí řeky Code, jezdili becaky... Prostě zážitků z Jogji máme na několik článků, (doslova) největšími byly návštěvy chrámů Borobudur a Prambanan, takže zachovejte přízeň, pracujeme na tom. To víte, abychom to po takové pauze nepřepálili. ;)

Pangandaran

Z Cipanasu jsme vyjeli tolik zrelaxovaní (ha ha ha), že jsme trhli náš dosavadní rekord v jízdě na motorkách a ujeli celých 170 km směr Pangandaran na jeden zátah. Nutno ovšem napsat, že jsme měli velké štěstí, protože kvalita silnic byla překvapivě dobrá a tak jsme jeli celkem rychle. Směrem k pobřeží se už během cesty nebe začalo vyjasňovat a my jsme se těšili, jak se zase ohřejeme na prosluněné pláži :)

Pangandaran je malý přívěšek na stopce na jižním pobřeží střední Jávy, jedna z klasických zastávek cestovatelů, kteří sem přijíždějí především kvůli příznivým podmínkám pro surfování, tentokrát i pro úplné začátečníky. Chcete-li si surfování alespoň vyzkoušet, je tohle jedno z nejlepších míst v celé Indonésii. A pro nás taky místo, kde poprvé za celou dobu potkáváme více turistů - upovídanou a hlasitou Saskii z Belgie, pesimistického Číňana-Novozélanďana Joshe, yeah Tuomase z Finska, nesourodou dvojku Fenixe a Simona z Německa, skupinku kluků z Británie, párek Francouzů, co vypadají spíš na Němce a dalších cestovatele z celého světa. Po dlouhé době opravdu hodně západních lidí! A taky první Čechy za celou dobu: pilota Fandu a očekávající Janu, kteří už tři roky žijí na Borneu. Zní to jako sen, že? Zdravíme Borneo! :)

Lekce surfování

Městečko Pangandaran se rozkládá na stopce přívěšku, který celý zabírá národní přírodní park. Úzký pruh pevniny spojující park s Jávou pokrývá na západní straně veliká písečná pláž a východní pobřeží je obsypané pestrobarevnými rybářskými loděmi. Z jedné strany na druhou je to v nejužším místě pěšky asi pět minut a je to opravdu nezvyklý pocit jít od moře směrem na pevninu a za chvilku se zase objevit na jiném pobřeží.

Rybáři na východním pobřeží

Jednou z hlavních zajímavostí Pangandaranu představuje zmíněný přírodní park, který jsme chtěli navštívit, abychom měli srovnání s parkem Ujung Kulon. S návštěvou parku jsme si počkali na všední den, protože o víkendech bývá hojně navštěvován lokálními turisty a navíc se už tak dost drahé vstupné do parku navyšuje o dalších 100 tis. IDR. Vyděrači! Ani nemusíte chodit do parku a už tak se setkáte se spoustou zvířat: jeleni a srnky (víme, tohle k sobě nepatří :) odpočívají na travnatých plochách a líně přežvykují nebo se pouští i dál do uliček města a občas překážejí na silnici; opice v celých tlupách posedávající v okolí odpadkových košů. Pohled na zvířata rabující odpadkové koše a požírající zbytky jídel není zrovna moc veselý.

Zvířátka a odpadky

Uvnitř v parku jsme ještě viděli veliké červostonožky, které jsou jedovaté a když vás kousnou, tak strávíte týden v horečkách. Taky před námi lesem prchalo pár velikých ještěrů a nad námi na stromech se pohupovali černí giboni. Náš průvodce zpod ztrouchnivělého kmene vyšťoural štíra a předváděl s ním různé hlouposti, jako že ho sní a tak. Ve veliké jeskyni ověšené spícími netopýry jsme si pak na buráky nalákali rodinku dikobrazů, v ZOO je skoro nikdy neuvidíte, protože jsou vždycky zalezlí a někde chrní. Tady vylezli až úplněk nám - celá rodinka i s potomkem, akorát nemáme žádnou fotku, protože v černočerné jeskyni se fakt blbě fotí a blikat bleskem jsme na ně nechtěli. Prošmějdili jsme strašidelné japonské bunkry z druhé světové války, kde se lidi navzájem věznili a popravovali, podle toho, kdo ty bunkry zrovna obsadil. Vrcholem výletu byl veliký vodopád. Nejdřív jsme vylezli na místo, odkud voda z malého jezírka padá přes převis dolů, užili jsme si výhled na divoké pobřeží a pak jsme sešli dolů a vykoupali se v jezírku pod vodopádem, odkud voda teče rovnou domoře a nechali si proudem vody namasírovat záda. Po cestě od vodopádu se nám podařilo doslova vyčenichat velikou raflézii, není teď zrovna doba, kdy tyto kytky kvetou a viděli jsme samé buď ještě zavřené nebo naopak už zčernalé a shnilé, takže když jsme zavětřili podivný pach, zaradovali jsme se, že tuhle obří kytku přece jen uvidíme!

Raflézie

Průvodce nám taky ukázal veliké listy rostliny, které po rozemnutí obarví všechno na výraznou rudorůžovou barvu, čehož dřív využívaly místní ženy ke zkrášlování. Výlet jsme zakončili na pláži s bílým pískem, kde se dalo i plavat, protože byla tak šikovně otočená, že se sem vůbec nedostaly vlny. Pláž dobrá, ale plná otravných opic, které vás ani nenechají převléknout do plavek, zkoumají igelitový sáček s plavkami a pak na vás ještě cení zuby, že tam není nic k jídlu. Opice jsou fakt roztomilé do chvíle než vás v tlupě obestoupí a začnou být agresivní a požadovat něco k jídlu. Ale za tohle si lidi můžou sami, protože průvodci běžně krmí opice buráky, aby je předvedli turistům, takže logicky pak opice vidí turisty a chtějí buráky. Jsou to mazané potvory.

Roztomilé opičky?

A samozřejmě jsme si vyzkoušeli i surfování. Začali jsme polehoučku a nejdřív jsme si půjčili jen bodyboardy a užívali si jízdu na vlnách. Frčí to překvapivě rychle a když chytíte dobrou vlnu, tak vás to vyklopí až na pláži, kde si vás rovnou vyfotí místňáci :) Druhý den jsme si zaplatili lekci surfování, nejdřív jsme na písku na sucho trénovali náskoky na prkno a pak se pustili do divokých vln. Je to fakt makačka než se s dlouhým prknem dostanete na místo, odkud se dají chytat vlny - dva kroky vpřed a čtyři vás to smete zpátky a pořád máte vodu sotva do pasu. Potom čekání na správnou vlnu, pádlování, náskok...! Překvapivě se nám pak oběma na první pokus podařilo naskočit a oba jsme stáli na prknech a jeli! Takže takhle jsme se pak bavili několik dní, vždycky druhý den úplně zničení - namožené svaly, domlácení prknem a s odřenými koleny, břichy a mozoly na rukou. Večer vždycky vytáhli svá elegantní malá prkna místní borci a předvedli nám, jak to má surfování opravdu vypadat.

Místní surfaři

Borec nakonec

Pangandaran můžeme zatím zařadit mezi nejhezčí místa, která jsme navštívili - hezké ubytování, dobrý warung s jídlem, příjemní lidé, hezká pláž, nějaké ty zážitky a trocha relaxu. Asi by se vám to taky líbilo :)

Kamar kecil

Při cestování po Indonésii se tomu nevyhnete, všichni tam musíme :) Po téměř dvou měsících můžeme napsat, že jsme snad záhady této "malé místnosti" (kamar kecil) trochu prokoukli a o naše poznatky se podělíme :)

Indonéský koupelno-záchod většinou vypadá tak, že část místnůstky (někdy půlka, někdy roh, někdy kreativně oblouk v rožku) je přehrazená nízkou zídkou a do takto vzniklé nádrže, či bazénku natíká z kohoutku voda. Zmíněný bazének rozhodně není určen na to, abyste se do něj naložili jako do vany, i když se k tomu někdy jeho velikost nabízí, ale slouží jako jakýsi rezervoár vody. Odtud pak plastovým rendlíkem nejrůznějších tvarů a barev (jak tu věc nazvat?) nabíráte vodu, kterou splachujete záchod a když se chcete osprchovat, tak zmíněným kyblíčkem poléváte. Pozn. zavedeme po návratu i doma, asi nám to ušetří dost peněz za vodu a kdyby to nepomohlo, přejdeme jen na studenou  ;)

Varianta s oknem a plastovým džberem! :)

Takto vypadá většina indonéských koupelen, jen místo vestavěné nádrže někde uvidíte různé jiné nádoby různých velikostí a tvarů, od velkých plastových barelů a kádí, přes lavóry až ke kyblíkům. A samozřejmě nesmíme zapomenou na toaletu, že... Ta je vždycky dohromady s koupelnou a klasicky je to něco na způsob tureckého záchodu, jen trochu menší a jinak tvarované. Dokonce jsme ve warungu v televizi viděli reklamu na čistící prostředky na toalety, úplně ty stejné jako u nás, ale v reklamě je hlavní hvězdou indonéský záchod. Vypadá to opravdu vtipně :) V reklamě do záchodu padá dětské autíčko na hraní (není divu, do takové díry v zemi), babička se zhrozí a chce a autíčko vyhodit, ale přichází maminka a v ruce drží Domestos a říká asi něco jako, že toaleta je přece díky Domestosu čistá a že si tedy dítko může klidně s autíčkem dál hrát :)

Občas, když máte štěstí, potkáte na ubytování záchod evropského stylu, často bývá třeba tmavě červený nebo modrý a často nemá žádné prkénko. V kombinaci s ne moc častým úklidem si pak raději přejete ten indonéský, kde se dá aspoň nějak rozumně dřepnout a není třeba balancovat tak, abyste se ničeho okolo omylem nedotkli. Někdy je ještě v koupelně i klasická sprcha a výjimečně i umyvadlo. Pokud umyvadlo není a máte jen nádrž a kyblíček nastává (pro nás) problém s mytím rukou. Ještě se nám totiž nepodařilo přijít na to, jak si, sakra, opláchnout ruce, když je máte obě namydlené, abyste nezamydlili všechno okolo...

Co byste na indonéském koupelnozáchodě hledali marně, je toaletní papír! Je třeba se připravit dopředu a mít po ruce vlastní nebo risknout indonéský styl - prostě opět použijete rendlík a umyjete se. Ideálně tak, abyste z místnůstky nevylezli celí zmáčení :) Oblíbená je tu pro tento účel i malá ruční sprcha, moderní náhražka kyblíčku.

Celá tahle místnůstka bývá v mnoha případech ne příliš čistá, celá mokrá, plná nejen vodních usazenin, všechno, co je dřevěné je obrostlé řasami a poloshnilé, o dýchatelnosti vzduchu, i když pouze po nezbytně nutnou dobu není asi třeba psát. Indonésané prostě věci jen používají, moc se o ně nestarají, takže mokré = čisté (platí pro předměty, místnosti i osoby). Ty reklamy na čistící prostředky asi moc nefungují nebo je to nejspíš tak drahé, že to nikdo nekupuje... Je až s podivem, jak čistí můžete vylézt z tak špinavého místa.

Tak a teď jděte láskyplně přeleštit oba kohoutky ve vašich koupelnách, možná si dejte oslavnou teplou sprchu a párkrát na záchodě obřadně spláchněte pořádnou porci toaletního papíru :)

Cipanas - zastávka na cestě

Ne, že byste se do naší ankety z článku o Bandungu zapojili ve velkém, ale třeba jste si to otipovali alespoň pro sebe. Správná odpověď je levý sloupec MA a pravý ZU. Uhádli jste to? :)

Po rušném, špinavém a deštivém Bandungu jsem se vydali opět k jižnímu pobřeží Jávy, tentokrát zase o kousek víc na východ. Celou cestu bysme za jeden den nezvládli, tak se nám k zastávce přímo nabízela vesnice Cipanas poblíž Garutu. Že už jste to někde četli? Cipanas... ano! Je to další místo oblíbené díky mnoha horkým pramenům.

V tomto Cipanasu ovšem horkou vodu využili úplně dokonale a to nejen pro napuštění několika bazénů, ale také každý hotel i mnohé menší ubytovny (penginapan či losmen) mají do svých koupelen (kamar mandi) přivedenou horkou vodu. Může se zdát podivné, že tu píšeme o horké vodě v koupelně, ale pro nás tak samozřejmá záležitost je v Indonésii téměř raritou a pokud máte ubytování s horkou vodou, je to asi jako kdybyste bydleli v hotelu se soukromou vířivkou na pokoji. Do koupelny v našem pokoji byla také zavedena horká voda. JENOM horká voda.

Abychom plně využili nabídky našeho hotelu rozhodli jsme se čas mezi večeří a spánkem využít pro relaxaci v místním termálním bazénu, kam jsme měli vstup zdarma v ceně hotelu. Nepředstavujte si termální bazény, jak je znáte z Evropy... tady je to prostě velká vybetonovaná modře natřená nádrž, napuštěná horkou vodou z pramene. Voda není nijak zázračně čistá, ale za to se z ní i v místním tropickém klimatu pěkně valí pára. S měřením teploty a ředěním vody na bezpečnou teplotu se tu nikdo nepáře. Nikde ani nevisí tabulky s teplotou vody, hloubkou bazénu, varováním, že není dobré pobývat v horké vodě delší dobu... prostě nic, co známe z domu. Hned po příchodu k bazénu jsme se stali jako obvykle terčem pozornosti a všichni nás sledovali, co budeme dělat, jaké máme plavky nebo těžko říct, co na  nás ještě mohli vidět. :) Voda v bazénu byla horká, určitě víc než 42 °C. Jakoukoli část těla jste tam ponořili, tak vypadala za chvíli jako uvařená. Naštěstí byl hned vedle ještě jeden menší bazének z vodou o něco malinko méně horkou a tam se to vydržet dalo. Nikde ovšem žádné schůdky, na které by se ve vodě dalo sednout, natož tak třeba bublinkovací lavice nebo lehátka a různé vodotrysky. Tak jsme chvíli postávali v bazénech a sledovali místní borce, jak se předvádí ve svém plaveckém umění. Opravdu zábavná podívaná. :) Jednak plavali v tom vařícím bazénu a jednat jejich plavecké styly jsou fakt k popukání. Indonésané většinou neumí plavat, ale asi tuší (z TV), jak má plavání vypadat a podle toho se taky chovají v bazénu. Výsledek vypadá jako by se  měli každou vteřinu potopit, plácají s sebou, mrskají rukama v šíleném tempu kolem sebe a někdy po psím způsobu pod sebou. Nejvtipnější a nejúčinnější je plavecký styl, kdy se oběma pažemi zároveň mohutně mávne pod tělem směrem dozadu. Než totiž stihnou zase vrátit obě paže před tělo, tak se skoro potopí a musí se pojistit jedním dvěma kroky po dně. :) Chvilkami jsme si říkali, že určitě některého z nich musí v té horké vodě klepnout... Trochu jsme se přemohli a předvedli jim, jak má opravdu vypadat plavání - publikum při okružní plavbě bazénem zaručeno. :)

Cipanas je skvělým výchozím místem pro tůry po okolí a na sopky, kterých je tu všude opravdu hodně. Počasí pro tyhle aktivity není v tomto ročním období zrovna ideální, sopky zahalené v mracích a přes den sem tam déšť a sem tam liják... Takže naše zastávka zde byla opravdu jen na přespání a odpočinek na cestě.