Bandung

Naší největší obavou před návštěvou Bandungu bylo, jak zvládneme coby řidiči motorek provoz v opravdu velkém indonéském městě. Viděli jsme dopravu v Jakartě a proto jsme si neuměli představit, že se staneme přímými účastníky podobného šílenství. 60km cesta do Bandungu nám trvala asi hodinu a půl, směrem k městu doprava postupně houstne a je třeba hodně předjíždět, jinak se člověk nikam neposune. Jak říkáme v Brně: "auta stojí, šaliny jedou", v Indonésii by se to dalo upravit na "auta stojí, motorky jedou".

Přes Bandung jsme se pak přesouvali asi hodinu a měli jsme to "štěstí", že několik dní před naším příjezdem vyhrál fotbalový tým Persib Bandung indonéskou fotbalovou ligu a v ulicích se už druhým dnem slavilo. To jsme se ale dozvěděli až později večer. Už tak je třeba řídit hodně opatrně, sledovat všechno okolo, zařazovat se do správných pruhů a ještě všude kolem jezdily bandy mladých lidí na motorkách, oděných do modrých barev Persibu Bandung, mávající vlajkami, šálami, tričky, skandující hesla, pomocí klaksonů motorek vytrubující různé melodie... občas kolem profrčela motorka se třemi pasažéry, z nichž ten vepředu je řidič, který troubí a tůruje motor, co to dá, prostřední jede ve stoje, aby mohl pořádně mávat obří vlajkou a ten vzadu drží toho prostředního a taky mává a skanduje různá hesla. Obklopena desítkami fanouškovských motorek sem tam projela dodávka plně naložená modře oblečenými skandujícími lidmi, lidi na střeše, vzadu v otevřeném kufru, opět vlajky, šály, modrá trička... Některé dodávky se na fandění vyzbrojily velkými plechovými barely do kterých fanoušci rytmicky bubnovali a k tomu skandovali a zpívali.  Příznivců Persibu muselo v ulicích jezdit hodně, protože ať jsme zabočili do jakékoli ulice, byli tam. Zároveň podél ulic postávali lidi a sledovali tyhle průvody, fotili si je a natáčeli a taky k tomu mávali vlaječkami. Aby celá akce probíhala bezpečně, na vše dohlížela policie, sem tam usměrnili dopravu a občas rozehnali skupinky fanoušků, které se potkaly při průjezdu křižovatkou, zastavily se uprostřed a plácali se po zádech a zdravily se navzájem. Persib Bandung vyhrál finálový zápas v pátek a my jsme do města přijeli v neděli odpoledne a pořád se takhle slavilo. Raději si vůbec nechceme domýšlet, jak to v ulicích muselo vypadat bezprostředně po zápase...

Pokud chodíte po Bandungu pěšky, musíte neustále dávat pozor na cestu, jelikož obrubníky a chodníky tu mají okraje vysoké asi po kolena, každé dva metry jsou přerušeny nějakým vjezdem nebo výjezdem nebo kanálem, dlážděné koupelnovými kachličkami (protože je to přece hezky barevné), které jsou rozmlácené a když na ně naprší, tak pekelně kloužou. Zároveň jsou chodníky uzounké (pokud vůbec jsou) a je třeba pořád sledovat otevřené kanály podél nich, abyste do nějakého nezahučeli. A ještě navíc na chodnících parkují warungy, polehávají lidi a kočky, hromadí se odpadky... prostě žádná procházka růžovým sadem.
Další možností dopravy je minibus (angkot), taky nic moc rychlého, ale je levný, tedy pokud tušíte kolik by měla být cena ;). V Bandungu dokonce existuje systém městských minibusů, mají speciální barevné kódy a minibusy jsou podle toho natřené různými pruhy. Ani s oficiálním plánkem MHD se nám ale nepodařilo rozkódovat, kam co jezdí, takže než jsme vždycky našli tu správnou barvičku, trvalo to třeba i půl hodiny. Ha! A ani když už sedíte v tom správném angkotu nemáte vyhráno, protože se nejede, dokud není dost cestujících, takže třeba 15 minut sedíte a koukáte na střídačku na babičku naproti a na řidiče, který vehementně kývá, že "ano, sedíte tu správně" a "ano, už pojedeme"... A okolo jezdí jiné minibusy se stejnými pruhy a vy stojíte a čekáte na pasažéry...

Abychom popsali dojmy, které v nás město zanechalo, uděláme tady dva sloupce, každý máme úplně  jiné dojmy, asi jsme navštívili dva různé Bandungy. Můžete hádat, který sloupec komu patří :)

"Velké město které se konečně alespoň trochu liší od jiných. Je zde patrný vliv kolonialismu, především na infrastruktuře. Ne tak špinavé město jako Jakarta. K vidění nákupní centra, McDonald, KFC a jiné známé značky. Poměrně slušná síť "MHD" (angkoty), díky kterým se dostanete, všude kam potřebujete. Studentské město, názorově otevřenější. Pokud člověk něco hledá, tak to tady pravděpodobně bude. Díky poloze města více prší, ale nic na co by se nedalo připravit. Pokud bysme měli Bandung abstraktně přirovnat k nějakému městu v ČR a vybírali mezi Prahou, Brnem a Ostravou, tak Ostrava je takový indonéský Bandung."

"Špinavé město, plné hluku, prachu a smogu, lidí, kde není k vidění nic moc zajímavého, než se někam člověk dostane, tak to trvá celou věčnost a když se tam konečně dostane a chce se třeba projít, tak začne tak  moc pršet, že je to akorát na to, jet zase zpátky. Prostě město stejné jako většina indonéských měst a vesnic, akorát větší a tudíž je tu všechno koncentrovanější - špína, chudoba, smrad, lidi, warungy, auta, motorky, i ten déšť je ve městě o dost nepříjemnější, protože zkapalňuje všechnu tu špínu ulic do šedohnědé břečky, kterou se musíte brodit."

Tolik dojmy z Bandungu a ještě připojíme nějaká fakta - tedy co jsme vlastně viděli a zažili:
- Bydleli jsme v severní části města, která v koloniálním období platila  a stále platí za lepší čtvrť. Ulice jsou lemované stromy, luxusními rezidencemi a vilami a také je tu studentské centrum města.
- Prošli jsme se přes Jalan (ulici) Cihampelas, přezdívanou jako jeans street (džínová ulice), která je lemovaná kavárnami, butiky, stánky a obchody s oblečením. Mnoho obchodů používá jako poutač či obchodní symbol obrovské kýčovité postavy různých hlavně komixových hrdinů. Je tu k vidění Superman, Spiderman, Batman, Catwoman, mořská panna, figurky ze Simpsonů...

Jalan Cihampelas

- Viděli jsme rozkopané hlavní náměstí Alun-Alun s velikou mešitou Raya Bandung, pěkné art dèco budovy hotelů na Jl Asia Afrika, příjemné kavárničky a luxusní obchod s krásným dřevěným nábytkem na Jl Braga.

Mešita Raya Bandung

- Bavili se smlouváním ve velikém nákupním domě-trhu Pasar Baru a nakoupili krásné sarungy.

Jeden z obchodů v Pasar Baru

- Navštívili jsme Geologické muzeum, kde skoro nic není v angličtině a část věnovaná geologii a vulkanologii Indonésie byla v rekonstrukci :( Ale zato tu mají simulátor zemětřesení, který je vlastně celkem nudný - vůbec pořádně netřese ;)

I tohle umí příroda...

- Vyjeli jsme angkotem na Dago, kopec nad městem, a chtěli se jít projít do velkého parku, ale začalo lít jako z konve, tak jsme zase jeli zpátky.
- Nechali jsme v Honda servisu vyčistit karburátor jedné z motorek (levné a v ceně je i mytí motorky), personál mluvil anglicky!
- Vařili jsme špagety se sýrem a kečupem v kuchyňce hotelu a bavili a krmili tím personál :) Pzn. jediná dostupná ingredience byly ty špagety ;)
- Jedli jsme cheeseburger a hranolky a pili kolu v tom nepěkném nadnárodním občerstvovacím řetězci. Mají tu i indonéský balíček - rýže a smažené kuře a místo kečupu pálivou omáčku.

V den, kdy jsme z Bandungu odjížděli vysvitlo sluníčko a najednou bylo tohle město o dost lepší, alespoň pro polovinu z nás ;) Třeba mu dáme ještě jednu šanci při cestě zpět...