Pangandaran

Z Cipanasu jsme vyjeli tolik zrelaxovaní (ha ha ha), že jsme trhli náš dosavadní rekord v jízdě na motorkách a ujeli celých 170 km směr Pangandaran na jeden zátah. Nutno ovšem napsat, že jsme měli velké štěstí, protože kvalita silnic byla překvapivě dobrá a tak jsme jeli celkem rychle. Směrem k pobřeží se už během cesty nebe začalo vyjasňovat a my jsme se těšili, jak se zase ohřejeme na prosluněné pláži :)

Pangandaran je malý přívěšek na stopce na jižním pobřeží střední Jávy, jedna z klasických zastávek cestovatelů, kteří sem přijíždějí především kvůli příznivým podmínkám pro surfování, tentokrát i pro úplné začátečníky. Chcete-li si surfování alespoň vyzkoušet, je tohle jedno z nejlepších míst v celé Indonésii. A pro nás taky místo, kde poprvé za celou dobu potkáváme více turistů - upovídanou a hlasitou Saskii z Belgie, pesimistického Číňana-Novozélanďana Joshe, yeah Tuomase z Finska, nesourodou dvojku Fenixe a Simona z Německa, skupinku kluků z Británie, párek Francouzů, co vypadají spíš na Němce a dalších cestovatele z celého světa. Po dlouhé době opravdu hodně západních lidí! A taky první Čechy za celou dobu: pilota Fandu a očekávající Janu, kteří už tři roky žijí na Borneu. Zní to jako sen, že? Zdravíme Borneo! :)

Lekce surfování

Městečko Pangandaran se rozkládá na stopce přívěšku, který celý zabírá národní přírodní park. Úzký pruh pevniny spojující park s Jávou pokrývá na západní straně veliká písečná pláž a východní pobřeží je obsypané pestrobarevnými rybářskými loděmi. Z jedné strany na druhou je to v nejužším místě pěšky asi pět minut a je to opravdu nezvyklý pocit jít od moře směrem na pevninu a za chvilku se zase objevit na jiném pobřeží.

Rybáři na východním pobřeží

Jednou z hlavních zajímavostí Pangandaranu představuje zmíněný přírodní park, který jsme chtěli navštívit, abychom měli srovnání s parkem Ujung Kulon. S návštěvou parku jsme si počkali na všední den, protože o víkendech bývá hojně navštěvován lokálními turisty a navíc se už tak dost drahé vstupné do parku navyšuje o dalších 100 tis. IDR. Vyděrači! Ani nemusíte chodit do parku a už tak se setkáte se spoustou zvířat: jeleni a srnky (víme, tohle k sobě nepatří :) odpočívají na travnatých plochách a líně přežvykují nebo se pouští i dál do uliček města a občas překážejí na silnici; opice v celých tlupách posedávající v okolí odpadkových košů. Pohled na zvířata rabující odpadkové koše a požírající zbytky jídel není zrovna moc veselý.

Zvířátka a odpadky

Uvnitř v parku jsme ještě viděli veliké červostonožky, které jsou jedovaté a když vás kousnou, tak strávíte týden v horečkách. Taky před námi lesem prchalo pár velikých ještěrů a nad námi na stromech se pohupovali černí giboni. Náš průvodce zpod ztrouchnivělého kmene vyšťoural štíra a předváděl s ním různé hlouposti, jako že ho sní a tak. Ve veliké jeskyni ověšené spícími netopýry jsme si pak na buráky nalákali rodinku dikobrazů, v ZOO je skoro nikdy neuvidíte, protože jsou vždycky zalezlí a někde chrní. Tady vylezli až úplněk nám - celá rodinka i s potomkem, akorát nemáme žádnou fotku, protože v černočerné jeskyni se fakt blbě fotí a blikat bleskem jsme na ně nechtěli. Prošmějdili jsme strašidelné japonské bunkry z druhé světové války, kde se lidi navzájem věznili a popravovali, podle toho, kdo ty bunkry zrovna obsadil. Vrcholem výletu byl veliký vodopád. Nejdřív jsme vylezli na místo, odkud voda z malého jezírka padá přes převis dolů, užili jsme si výhled na divoké pobřeží a pak jsme sešli dolů a vykoupali se v jezírku pod vodopádem, odkud voda teče rovnou domoře a nechali si proudem vody namasírovat záda. Po cestě od vodopádu se nám podařilo doslova vyčenichat velikou raflézii, není teď zrovna doba, kdy tyto kytky kvetou a viděli jsme samé buď ještě zavřené nebo naopak už zčernalé a shnilé, takže když jsme zavětřili podivný pach, zaradovali jsme se, že tuhle obří kytku přece jen uvidíme!

Raflézie

Průvodce nám taky ukázal veliké listy rostliny, které po rozemnutí obarví všechno na výraznou rudorůžovou barvu, čehož dřív využívaly místní ženy ke zkrášlování. Výlet jsme zakončili na pláži s bílým pískem, kde se dalo i plavat, protože byla tak šikovně otočená, že se sem vůbec nedostaly vlny. Pláž dobrá, ale plná otravných opic, které vás ani nenechají převléknout do plavek, zkoumají igelitový sáček s plavkami a pak na vás ještě cení zuby, že tam není nic k jídlu. Opice jsou fakt roztomilé do chvíle než vás v tlupě obestoupí a začnou být agresivní a požadovat něco k jídlu. Ale za tohle si lidi můžou sami, protože průvodci běžně krmí opice buráky, aby je předvedli turistům, takže logicky pak opice vidí turisty a chtějí buráky. Jsou to mazané potvory.

Roztomilé opičky?

A samozřejmě jsme si vyzkoušeli i surfování. Začali jsme polehoučku a nejdřív jsme si půjčili jen bodyboardy a užívali si jízdu na vlnách. Frčí to překvapivě rychle a když chytíte dobrou vlnu, tak vás to vyklopí až na pláži, kde si vás rovnou vyfotí místňáci :) Druhý den jsme si zaplatili lekci surfování, nejdřív jsme na písku na sucho trénovali náskoky na prkno a pak se pustili do divokých vln. Je to fakt makačka než se s dlouhým prknem dostanete na místo, odkud se dají chytat vlny - dva kroky vpřed a čtyři vás to smete zpátky a pořád máte vodu sotva do pasu. Potom čekání na správnou vlnu, pádlování, náskok...! Překvapivě se nám pak oběma na první pokus podařilo naskočit a oba jsme stáli na prknech a jeli! Takže takhle jsme se pak bavili několik dní, vždycky druhý den úplně zničení - namožené svaly, domlácení prknem a s odřenými koleny, břichy a mozoly na rukou. Večer vždycky vytáhli svá elegantní malá prkna místní borci a předvedli nám, jak to má surfování opravdu vypadat.

Místní surfaři

Borec nakonec

Pangandaran můžeme zatím zařadit mezi nejhezčí místa, která jsme navštívili - hezké ubytování, dobrý warung s jídlem, příjemní lidé, hezká pláž, nějaké ty zážitky a trocha relaxu. Asi by se vám to taky líbilo :)