Ujung Kulon

Byl národní park Ujung Kulon hned na začátku naší cesty tím nejlepším co Jáva nabízí?

Po skvělém výletu na Krakatau, jsme se rozhodli navštívit druhé lákadlo této oblasti. Ujung Kulon je nejzápadnější národní park Jávy. Je taky zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to jedno z posledních míst na světě, kde se vyskytuje skoro již vyhynulý Jávský nosorožec. Celkově je těchto nosorožců jen pár desítek kusů a právě v Ujung Kulon jich je nejvíce.

Džungle v Ujung Kulon

Již při výletu na Krakatau jsme téma návštěvy parku otevřeli u našeho průvodce. Mělo to důvod, protože náš průvodce byl prostě extra třída. V Caritě se pohybuje několik průvodců, kteří nabízejí své služby, snažící se vás ulovit, vysmlouvat co nejlepší cenu (pro ně, samozřejmě). Úroveň se ale značně liší. Od angličtiny, až po ochotu skočit do moře pokud vám tam něco spadne. Náš byl schopný, anglicky na zdejší poměry dobře hovořící místňák, u kterého je na prvním místě zákazník. Takový byl náš pocit (nejen náš). Jistě bychom našli někoho, kdo by nám nabídl celou tu plavbu na moři, šnorchlování, kanoe v džungli, kempování, skvělé jídlo a zábavu levněji, ale Digi (tak si říká, jeho celé jméno je srandovnější, ale na blog by se nevešlo) si všechny ty naše peníze, které jsme usmlouvali prostě zasloužil a znovu nelitujeme ani jedné indonéské rupie. Přemluvili jsme v Caritě i dva fantastické němce (Anja a Klaus) aby se k nám přidali. Nebo možná oni přemluvili nás?! Prostě jsme se dali do kupy a vysmlouvali s Digim nějakou cenu. Domluven byl 3 denní výlet (2 noci).

Den první
V 8 hodin ráno na nás a před ubytováním čeká auto (v něm řidič a Digi). Před ubytováním natěšeně poskakuje ZU:MA + Němci. Nakládáme všechny věci, 3 páry žabek (MA má velkou nohu, v té době své žabky ještě nemá, protože v celé Indonésii není snad nikdo, kdo by měl číslo 43-44, takže nedostatkové zboží), plavky, kartáčky na zuby a další zbytečnosti. Taky trekové boty a věci, které budeme opravdu potřebovat. Autem se přemísťujeme do Sumuru, to trvá asi 2,5hodiny. Cesty jsou tady samá díra (ale nic, co byste doma již nezažili). V Sumuru se přemísťujeme na loď a vyrážíme směr zmíněny poklad UNESCO. Po cestě nám kluci z lodi zastavují na šnorchlování a po pauzičce nám ti samí kluci dávají okusit lodnímu kuchařskému umění. Musíme říct, že všechno skvělý. Neuvěřitelné, jaké dobroty jsou schopni vytvořit na kymácející se lodi.

Příprava večeře

Po nějaké té hodince plavby loď zastavuje na východní straně poloostrova (MAPA). Tam přesedáme do kanoe a po řece se vydáváme dál do vnitrozemí, do pralesa. Nedá se to úplně popsat, ale přeci jen drobná ochutnávka. Především zvuková kulisa vás okouzlí, také teplota a vlhkost je jiná. Všichni (Digi, strážce parku a my běloši) pádlujeme asi 2 hodiny. Tam a zpět. Po cestě děláme malou přestávku a jdeme se projít kousek do džungle. Po návratu na loď promýšlíme, jak a kde strávíme noc, protože se začíná dost zatahovat. Původně jsme měli kempovat na pláži Nyawaan, ale přes noc to vypadá na vydatný déšť, takže směřujeme k ostrovu Peucang (tam se náchází bungalovy). Mezitím kluci od lodi připravují večeři. Rýže, ryby, krevety, tempeh, zelenina, kuře. Na ostrov Peucang dorážíme skoro za tmy. Před spaním si dáváme procházku po písečné pláži. Ve vlnkách fosforeskují zelenožluté tečky planktonu a taky naše čerstvé stopy v písku poblikávají do tmy. Až na další den ráno zjistíme, po jakém pokladu jsme se vlastně procházeli. Nicméně i za tmy to má své kouzlo. Teplé moře, stále vyhřátý písek. Úžasné! Kolem bungalovu se nám ke spánku uložilo stádo srnek, vůbec se nás nebojí, a taky divoká prasata, ty nevypadají moc divoce, vlastně se chovají jako ty srnky. V noci silně prší.

Den druhý
Vstáváme brzy (5:20), tak abychom stihli na pláži pozorovat východ slunce. Pláž je v tomto raním světle naprosto fascinující. Je nádherně bíla, nekonečně dlouhá a písek je jemný jako pudr.

Pláž na ostrově Peucang

Kluci od lodi jsou taky ranní ptáčata a už pro nás připravují snídani. Hned po snídani vyrážíme na protější pevninu, odkud startujeme náš trek do džungle. Ještě než se začneme prodírat džunglí, pozorujeme na otevřené louce pasoucí se bantengy (divoké krávy). Naše trasa má přibližně 5km tam a stejný počet km zpátky. Slyšíme všemožné (i nemožné) zvuky pralesa. Narážíme dokonce na stopy nosorožce (stopy křížily naši stezku, ale mizejí v nám nedostupných končinách). Slyšíme a vidíme létat zoborožce. Podle zvuku, který jeho let produkuje, máme spíše pocit, že se jedná o ptakoještěra. Působivé.

Zoborožci

Do toho kolem nás sem tam proběhne divoké prase. Většinou ho spíše slyšíme, typicky když zmerčí naší přítomnost a běží pryč strom nestrom, takové malé roztomilé …buldozer. Na cestě potkáváme jednoho zeleného kamaráda. Had jeden (prý jedovatý), nebyl vidět, naštěstí náš průvodce ho viděl (později jsme zjistili, že Digi trpí dioptrickou vadou, tak to bylo spíše štěstí :). Trek pralesem byla skvělá zkušenost, to se musí zažít, teplota, vlhkost, zvuky. Den pokračuje šnorchlováním, máme ale silnější vítr a moře není tak klidné, takže se těžko plave. Silný vítr shazuje potápěčské brýle z paluby lodi do moře, ty se potápějí se ke dnu. Digi a jeden člen posádky bez mrknutí oka skáčou do moře. O 4 minuty později jsou brýle zpátky na palubě. Proudy ty brýle vzaly trochu bokem, naštěstí kluky proudy odtáhly na stejné místo (holt si pak trochu více mákli při zpátečním plavání). Kluci vypadají šťastně, jen nevíme, jestli je to kvůli těm brýlím nebo tomu, že se neutopili. Večer je ve znamení odpočinku, večeře na molu a stanování. Noc ve stanu poblíž pralesa je jako byste všechny ty zvířata, co vydávají nejrůznější zvuky, měli přímo vedle sebe.

Den třetí
Vstáváme opět brzy. Po snídaní vyrážíme na ostrov Peucang a jdeme napříč ostrovem na severní stranu (pobřeží). Na ostrově jsou obrovské stromy a tím obrovské, myslíme opravdu obří stromy! Hlavně fíkusy s členitými kmeny, kterými se dá i procházet. Kolem nás se procházejí srnky a prasátka. Vůbec se nebojí, pravda, prasátka jsou trochu stydlivější. Na pobřeží vyrušíme při opalování krásného jelena.

Krasavec na pláži

Po návratu z tůry (celkem asi 6 km), následuje jako vždy bezvadný oběd na palubě lodi a poté procházka po pláži a šnorchlování. Pláž je jak z nějakého katalogu (patřičně přikrášleného ve Photoshopu). My ji máme krásnou i bez Photoshopu a naživo! Po poledni vyrážíme lodí zpět do Sumuru, kde na nás čeká auto, které nás odveze zpět do Carity. Od půlky plavby máme moře trochu divočejší, velké vlny, voda nás kropí.

Ujung Kulon je báječné místo. Jen těžko se popisují všechny zážitky, které jsme odtamtud přivezli. Poloha národního parku (mírně mimo trasu všech turistů na Jávě) přispívá k jisté konzervaci stavu. Kdo chce a koho to opravdu zajímá, si cestu do tohoto parku vždycky najde. Pro ostatní budiž dobře, že je toto místo nedostupné. My jen litujeme, že jsme tam nemohli zůstat o něco déle.

Výlet na Krakatau

Co bysme měli se západní Jávy kdybychom nenavštívili jednu z nejznámějších sopek světa?

Po vzrušující jízdě autobusem, jsme dorazili do Carity. Tohle místo je oblíbeným letoviskem na západním pobřeží Jávy a také výchozím místem pro cesty k místu zvanému Krakatau. Možná jste někdy slyšeli o díle Krakatit od Karla Čapka? Hlavní postava v tomto díle vyrobí velmi silnou výbušninu, kterou nazve Krakatit, právě podle ostrova Krakatoa. Krakatoa je nechvalně známá svým výbuchem 27. srpna 1883, jedná se o nejsilnější výbuch sopky v novodobé historii lidstva. V roce 1883 byl ostrov Krakatoa tvořen třemi sopkami Rakata, Danan a Perbuatan. Po erupci v roce 1883, Danan a Pebuatan úplně zmizely a z Rakaty zbyla asi jen polovina (kopec vypadá jako by ho někdo rozříznul vejpůl). O několik desetiletí později (1927) poblíž původních sopek (trochu severněji) začal z moře vystupovat nový vulkán s názvem Anak Krakatau (dítě Krakatau). A to byl taky cíl našeho výletu.

Anak Krakatau

Do Carity jsme dorazili v naději, že najdeme ubytování snadno a levně. Šlo to rychleji, než jsme předpokládali, minibus (angkot) nám zastavil přímo před hotelem Rakata, což je nejstarší hotel v Carite. Nechali jsme si ukázat pokoje a při pohledu na ceník jsme usoudili zůstat na tomto místě. Ubytování bylo levnější než v Jakartě (145.000 IDR/pokoj o víkendu, 120.000 IDR/pokoj v týdnu, nejlevnější varianta bez klimatizace). V Carite je poměrně hodně hotelů, od drahých a lépe vybavených, až po ty drahé a… přibližně stejně vybavené (jako naše Rakata). Náš výběr byl, jak jsme později zjistili docela dobrý. Při ubytování k nám na recepci přišel jeden Němec (Jan) a poprosil nás, abychom se k němu později připojili na slovíčko ohledně výletu na Anak Krakatau. Pointa byla sehnat co nejvíce lidí na výlet, protože pak jde cena dolů. Slovo dalo slovo a to, že pojedeme na výlet bylo téměř jisté. Věděli jsme, že se cena na osobu při 5 lidech pohybuje kolem 700.000 IDR/os. (s rychlým člunem). V Caritě je momentálně po sezóně a moc zahraničních turistů zde není. Poptávka tedy byla 3 lidi na sopku. Odpověď byla 1.000.000 IDR (samozřejmě jsme vyjednávali) na jednoho. Za dobrý člun a dobrého průvodce, přijatelná cena (ne nejlepší). Navíc nám průvodce nabídl extra šnorchlování na dalším místě než je pro tyto cesty obvyklé. Uzavřeli jsme obchod a na druhý den se mělo vyrážet.

Ráno na nás na pláži čekal dvoumotorový rychlý člun. Nyní následuje výpis z deníčku výpravy:
19.10.2014 Den 5, Neděle (Krakatau)
Vyrážíme ráno o půl osmé, cesta trvá asi 1,5 hodiny. Nejprve objíždíme Anak Krakatau a zastavujeme na šnorchlování. Pak přístáváme u stanoviště správců parku a jdeme nahoru k sopce. Všude je tmavý písek – pláž je úplně černá, stezky jsou černé a prašné, všude se válí úlomky lávy – ty staré jsou černé, novější červenavé, pak ještě žluté kusy síry a na pláži malé a větší kousky pemzových oblázků. Po cestě nahoru je celkem vedro, obloha s obláčky a vane větřík, černý písek je rozpálený a pálí v sandálech. Vršek Anak Krakatau je žlutý od síry a valí se z něj pára a plyny. Potom jedeme lodí na ostrov Rakata a tam si na pláži dáváme dovezený oběd (nasi goreng spesial). Jsou tu ještě další dva čluny. Pláž je příjemná, zastíněná převislými stromy a prochází se po ní velcí ještěři (1,5m dlouzí). Celkem jsme jich viděli 6! Po obědě jsme šli rovnou z pláže šnorchlovat – nádherné korály a spousta věcí pod vodou a stovky barevných rybek – některé i hodně velké. Krmíme je sušenkami a najednou je jich kolem nás ještě víc! Pak jedeme zpátky a po cestě vidíme delfíny. Ke konci cesty trochu prší.

Ještěr (Varan)

Ještě dodejme, že až nahoru ke kráteru sopky není výstup povolen, je to nebezpečné a je potřeba mít masku na dýchání. Turisté běžně chodí tak do 1/3 sopky. Tam, kam jsme vylezli, dosahovala sopka v roce 2012, od té doby hodně povyrostla. A šnorchlování bylo opravdu parádní! Asi jako když jdete do ZOO, kde mají ty parádní barevná mořská akvária. Rybky hrají všemi barvami a nechybí ani typický výjev – „Nemové“, kteří se nechávají čistit mezi vlnícími se sasankami. Škoda, že s sebou nemáme GoPro kameru.

Stále aktivní...

Cesta za ty peníze rozhodně stála!

Úvod do cestování po Indonésii

Jaké jsou naše první zážitky s dopravou?

Doprava po Jávě je dobrodružství. Nejde ani o to, že by tady doprava nefungovala, spíše naopak, jde o to, že jako cizinec musíte čelit hned dvěma výzvám. Tak nejprve jste bule (běloch), cizinec. To znamená, že pokud cesta pro místňáka stojí 25.000 IDR (cca 44,- Kč) tak pro bělocha to bude logicky za 100.000 IDR (175,- Kč). Druhý problém je, že neumíte jazyk. Takže se může stát, že se v průběhu cesty vyskytnou skutečnosti, o kterých jste samozřejmě nemohli vědět. Na druhou stranu by se nemělo stát, že se ocitnete na druhé straně země proti vaší vůli. Indonésané (alespoň tady na Jávě), se snaží pomoci vás vždy správně nasměrovat. Někdy se snaží až tak moc, že je to na škodu, ale hlavní je jejich dobrý úmysl.

Naše cesta do Carity (kousek od Labuanu) začala v Jakartě na autobusovém terminálu Kalideres. Tam nás odvezl taxík. Původně jsme chtěli jet MHD, ale museli bysme si koupit jejich „OpenCard“ což nám přišlo nevýhodné jen kvůli přesunu na další autobus a úprk z města. Při příjezdu na terminál se kolem našeho taxíku seběhlo několik naháněčů nabízející odvoz do všech možných koutů země. Scéna vypadala vyhroceně, ale vyhrocená rozhodně nebyla. Prostě jsou hlasitější a snaží se udělat vše možné i nemožné abyste využili jejich služby. Snažili jsme se zachovat chladnou hlavu a neskočit na první možnou nabídku. Našli jsme něco jako informace, kde postával mladý oficír, který uměl překvapivě alespoň trochu anglicky. Kolem něj stálo několik naháněčů napjatě čekajících, jak to všechno dopadne. Ochotně nám poradil, jaký autobus směřuje našim směrem a k nelibosti naháněčů i kolik stojí přibližně jedna cesta (25.000 IDR/os.). Což se nám výborně hodilo později při vyjednávání ;)

Po příchodu k autobusu nastal tento sled událostí:
BUS: Ahh, bule, bule. Hello Mister! Labuan?
ZUMA: Ya, Labuan. How much? (za kolik)
BUS: 100.000 IDR íč! (each, za jednoho)
ZUMA: No way. 50.000 IDR both (za oba)
BUS: No, no. 150.000 IDR both. (za oba)
ZUMA: Kreslíme na papír, že by jedna cesta měla stát 25.000 IDR (jestli si myslí, že dáme více než 100.000 IDR, tak je na omylu). Nabízíme 75.000 IDR za oba.
BUS: Nelibě přijímá a nakládá nás do autobusu...
ZUMA: Ještě se ujišťujeme, že je cena 75.000 IDR za oba a vyrážíme. Uff, to šlo dobře.

Autobus jsme odstartovali my. Řidič, vrchní naháněč a dva běloši, to jest celá posádka. Vyjíždíme z terminálu. Po cestě nabíráme další lidi, většinou s mírným zpomalením, autobus nezastavuje, nabírá lidi při jízdě. Každý nový pasažér je okamžitě při vstupu na palubu informován o naší přítomnosti, vrchní naháněč funguje dobře. Cesta probíhala rychle a zběsile, ale všechno tak nějak fungovalo. Problém byl s našimi zavazadly. Dvě velké krosny zabíraly jedno další místo, což samozřejmě zmerčil i vrchní naháněč/vybírač peněz a požadoval po nás částku za další sedadlo v plné ceně cestujícího. Ani omylem. Bylo domluveno 75.000 IDR. Velká scéna v autobuse, divadlo pro ostatní cestující, hodně zábavy pro všechny. Nabízeli jsme mu nějaké peníze, ale trval na plné ceně sedadla. Ok, asi nezná Čechy. Původně jsme naše češství nechtěli vůbec používat, ale když to nejde po dobrém... Takže povel pro ZU:MA byl jasný. Krosny na klín a jedem! 4 hodiny s krosnami na klíně. To přeci nemohl čekat! Ha, vítězství je naše, svět je náš! To našeho vybírače tak zmátlo, že na nás chvilku jen tak hleděl. Nabídli jsme mu, že se může posadit vedle nás, že tam má nyní místo, ale odmítl =:) Poté následoval ještě přesun na jiná místa v autobuse. Jsme přece dva, tak nebudeme sedět na trojsedadle, že? Takže prý musíme na dvousedadlo, to je opravdu úzké a je tam málo místa na nohy. To jsme taky zvládli bez ztráty kytičky. V půlce cesty rezignoval na vše a nabídl nám, ať si ty zavazadla odložíme normálně dozadu a zadarmo. Asi měl strach o naše duševní zdraví.

Samotná cesta probíhala normálně. Konstantní rychlost na dálnici i mimo ni (stále cca 80km/h). I na těch nejrozbitějších okreskách. Předjíždění zásadně do kopce a do zatáčky, včetně neustálého troubení všech účastníků silničního provozu. Při každé větší zastávce autobusem prošel dav místních prodavačů nabízející jídlo, pití, korán, komiksy, korálky, gumičky, nálepky, šátky, aj. Takový servis na palubách autobusů by mohl závidět i žlutý Jančura. Po cca 4 hodinách jsme dorazili na místo, teda na přibližné místo (kousek od Labuanu).
Další cesta probíhala v minibusech a díky pomoci místní dívky, která shodou okolností bydlela v Caritě, byl další přesun jako procházka rájem. Nikdo nás nenatáhl (teda alespoň ne moc) a za chvíli jsme dorazili na místo určení, do Carity.

Dodatek: v Caritě jsme potkali jednoho Němce, který absolvoval stejnou cestu před námi. Zaplatil těch 100.000 IDR.

Jakarta

Jaká ta Jakarta vlastně je?

Nejdříve nějaké reálie. Jakarta je největším a také hlavním městem Indonésie. Má přibližně 9,5 milionů obyvatel, mimo aglomeraci. V aglomeraci zvané Jabodetabek (oblast Jakarta, Bogor, Depok, Tangerang a Bekasi) má přibližně 28 milionů obyvatel (přesný údaj jsme nenašli), každopádně se jedná o jednu s největších aglomerací na světě (TOP5, první je Japonsko - Tokio). V tomto přelidněném městě, jsme chtěli původně strávit 2 dny nakonec z toho byly dny 3. Má cenu zůstavat v Jakartě déle? NE, nemá. :)

První řádný den jsme chtěli využít k návštěvě náměstí Merdeka, kde je památník Monas. Jedná se o 132m vysoký monument a taky symbol  indonéského boje za nezávislost. Asi jediná památka, která stojí za to být v Jakartě navštívena. Byla zavřená. Prý máme přijít „zítra“. Ok, měli tam nějakou policejní přehlídku, velká sláva a taky máme čas, přijdeme zítra, rozumíme. Nicméně zdá se, že na náměstí Merdeka přeci jenom jedna atrakce funguje. Jsme to my. Lidi se s námi chtějí fotit :) V Jakartě! Hlavním městě. Po odfocení se přesouváme na oběd. Narazili jsme na dobré místo, nikdo nás nenatáhl, bylo to dobré, bez jiných následku. Navíc čaj gratis! Už jste někdy měli avokádový džus (jus alpukat)? My jo a za nás dobrý.

Policejní přehlídka na náměstí Merdeka

Další den jsme si dali za úkol sehnat místní SIM karty. Indonésie obecně je velmi slušně pokryta GSM signálem, mají tady 3G, navíc ceny o kterých se nám v ČR může jen zdát a to hlavně za data. Možná o tom ještě někdy napíšeme. Minimálně o tom jak funguje účtování třeba u předplacenky, jejich účtování je velmi, velmi zajímavé ;). Znovu jsme se vydali na již zmíněný Monas. Sorry Mistr, closed, tommorow, no tickets (prostě jim došly lístky, zavírat měli ale až o hodinu později, máme přijít zítra). Znovu přímo u pokladen probíhá focení s místňákama. Zavřený Monas má nicméně jednu výhodu. Jelikož k němu chodíme stále stejnou cestu, dovolilo nám to naučit se umění přecházení  osmi-proudé křižovatky za plného provozu. Stačí jen zavřít oči a před sebou držet otevřenou dlaň. Při troše štěstí vás nikdo netrefí. My to štěstí měli, takže jsme došli zpět na ubytování kde jsme se dali do řeči s místním recepčním, který nám dal pár tipů. Docela se nám to hodilo, protože jsme plánovali další den, aneb den odjezdu z Jakarty. Plán byl jasný, hned ráno navštívit Monas, poté autobusem pryč z města, pravděpodobně na západ. Většina cestovatelů směřuje na jihovýchod, směr Bali. Máme ale více času a na západě se nachází národní park Ujung Kulon, takže zjišťujeme informace o cestě, atd. Tento park se nachází na seznamu UNESCO. V omezeném množství se zde pohybuje vysoce ohrožený jávský nosorožec (několik kusů).

Nám nedostupný památník Monas

Den třetí, stejné město, stejná cesta - Monas, nemáme moc času, ale chceme na blog pověsit fotku ze shora. Foto Jakarty ve smogu (Jakarta je prakticky neustále ve smogu). Dobrá zpráva je, že lístky mají. Ta špatná je, že na řadu se na nás dostane tak nejdříve za hodinu možná za dvě. Byli jsme poraženi, odjíždíme.

Mešita, katolický kostel, oblíbený fotbal (i tohle je Jakarta)

Cesta z města... do ještě většího města :)

Tak jaká byla cesta, jaká byla cesta? Tak my vám to řekneme (napíšeme).

Byla stejně dlouhá, jako když jsme jeli autobusem do Chorvatska a široká jako ta bíla čára na obloze, kterou tak často vidíte. Mírná nervozita opadla na letišti a na let z Vídně do Doha jsme nastupovali v dobré pohodě. Nejlepší byl jako vždy start, už jsme ten pocit málem zapomněli. Cestovali jsme s Qatar Airways a původně nás měl do Doha dopravit Airbus A330-200, ale dostali jsme Boeing 787 Dreamliner, to jen pro pořádek :) Jedná se o nový typ, pro letecké nadšence uvedeme snad jen to, že ano, je to ten typ kde uhlíková vlákna hrají prim a ano jde to ten typ, který úřady uzemnily kvůli problému s bateriemi. Pro všechny ostatní zmíníme, že letadlo bylo moderní, mělo skvělý multimediální systém, hezké záchody a tak :) Samotný let proběhl bez problémů, jídlo bylo dobré, letušky byly hezké a milé, turbulence žádné, no prostě vše jak má být. Noční pohled z letadla na Doha byl impozantní, úplně jiný svět, obří mrakodrapy a nekonečně nasvětlené silnice. I z letadla jsou vidět peníze. Přistáli jsme na letišti Hamad International Airport, jedná se o letos otevřené letiště (byl zde přesunut provoz ze starého Doha International Airport). Letiště samotné působí stejně jako Doha, velké, luxusní. Tady asi začala exotika. Vzhledem k pozdní hodině (kolem půlnoci) se nikdo nerozpakoval lehnout si jakkoli a kamkoliv na dokonale naleštěnou mramorovou podlahu, v ČR nevídané (jak mramorová podlaha, tak polehávání na zemi). Někdy kolem 1 hodiny ranní nás pustili do letadla směr Jakarta (Jáva). Teď už ten Airbus A330. Letadlo nebylo tak moderní jako Dreamliner, ale letělo stejně vysoko a rychle jako to předchozí. :) Navíc nám cestu zpříjemnila opravdu skvělá letuška, perfektní! První jídlo jsme dostali po vzletu, druhé jídlo někdy kolem 7 hodiny (v ČR). Kari ryba a nudle není zrovna to, co normálně snídáme, takže to těsně po probuzení chvilku trvalo, než jsme se do toho pustili. Přistání v Jakartě bez problému, vstup do země povolen.

Připraveni na dotěrnost místních jsme odmítali všechny nabídky na odvoz, hotely, výlety a šli jsme rovnou ke spolehlivému BlueBird taxi (taksi). Měli prý umět anglicky, ale anglicky uměl jen mladík (zaměstanenec), který nás do taxíku posadil. S řidičem to už bylo horší. Když jsme pochopili, že pochopil, kam nás má odvézt, vyrazili jsme. Ubytování jsme předem domluvené neměli, ale věděli jsme, kam chceme dojet, abysme ubytování sehnali a měli možnost usmlouvat cenu. Jakarta je jedna obrovská silnice, kde všichni jezdí a chodí všemi směry. Doprava tu má jistá pravidla, většinou nepsaná :) Z leva, z prava, auta, mopedy, tuktuky, chodci, kočky, cyklisti, vozíky, po silnici, po chodníku, po trávě, všude a hlavně pořád, nonstop! Chodci přecházejí jednosměrné čtyřproudovky jako by se procházeli v parku, přeběhnout u nás D1 se zdá být najednou jako cesta do školy. Měli jsme sice napsanou adresu, bod kam jsme chtěli dovést, ale taxikář znal jenom ulici, což se ukázalo jako malý problém, protože ulice samotná měla pár kilometrů. Nakonec jsme vystoupili a na cestu se zeptali. Asi 6x. Každý nás posílal úplně někam jinam. Nevadí. Máme navigaci, aha... ale nemáme mapu. Po troše pochodování, s krosnama na zádech a vítanou pomocí mladého místního a anglicky hovořícího páru jsme dorazili do cíle. Překvapivě klidná vedlejší ulička s malým rodinným "penzionem" sousedí s výborným orientačním bodem - obrovským žlutým jeřábem, to se hodí. :) Měli místo, a byl zde prostor na smlouvání. Na první noci, jsme si lepší ubytovaní nemohli přát. Hezké, dobré, levné.

Zmíněná ulice a noční doprava v Jakartě

Tímto bysme ukončili první zpravodajský vstup z našich cest po Indonésii. Na Twitter (ten malý ptáček vlevo v tmavém pruhu) budeme posílat info častěji, není třeba se registrovat ani přihlašovat (prostě to okno s registraci co na vás vyskočí zavřete křížkem). Tady na blog budeme psát jen jednou za čas v závislosti na dostupnosti Internetu a naší spisovatelské náladě. Pokud nám chcete napsat, něco konkrétního se zeptat, použijte naše emaily nebo komentáře pod příspěvky zde na blogu, můžete i SMS. Mějte se! ZU:MA

Úvod - S lodí jež dováží čaj a kávu...

Konstantin Biebl *26.02.1898 - †12.11.1951

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí