Pangandaran

Z Cipanasu jsme vyjeli tolik zrelaxovaní (ha ha ha), že jsme trhli náš dosavadní rekord v jízdě na motorkách a ujeli celých 170 km směr Pangandaran na jeden zátah. Nutno ovšem napsat, že jsme měli velké štěstí, protože kvalita silnic byla překvapivě dobrá a tak jsme jeli celkem rychle. Směrem k pobřeží se už během cesty nebe začalo vyjasňovat a my jsme se těšili, jak se zase ohřejeme na prosluněné pláži :)

Pangandaran je malý přívěšek na stopce na jižním pobřeží střední Jávy, jedna z klasických zastávek cestovatelů, kteří sem přijíždějí především kvůli příznivým podmínkám pro surfování, tentokrát i pro úplné začátečníky. Chcete-li si surfování alespoň vyzkoušet, je tohle jedno z nejlepších míst v celé Indonésii. A pro nás taky místo, kde poprvé za celou dobu potkáváme více turistů - upovídanou a hlasitou Saskii z Belgie, pesimistického Číňana-Novozélanďana Joshe, yeah Tuomase z Finska, nesourodou dvojku Fenixe a Simona z Německa, skupinku kluků z Británie, párek Francouzů, co vypadají spíš na Němce a dalších cestovatele z celého světa. Po dlouhé době opravdu hodně západních lidí! A taky první Čechy za celou dobu: pilota Fandu a očekávající Janu, kteří už tři roky žijí na Borneu. Zní to jako sen, že? Zdravíme Borneo! :)

Lekce surfování

Městečko Pangandaran se rozkládá na stopce přívěšku, který celý zabírá národní přírodní park. Úzký pruh pevniny spojující park s Jávou pokrývá na západní straně veliká písečná pláž a východní pobřeží je obsypané pestrobarevnými rybářskými loděmi. Z jedné strany na druhou je to v nejužším místě pěšky asi pět minut a je to opravdu nezvyklý pocit jít od moře směrem na pevninu a za chvilku se zase objevit na jiném pobřeží.

Rybáři na východním pobřeží

Jednou z hlavních zajímavostí Pangandaranu představuje zmíněný přírodní park, který jsme chtěli navštívit, abychom měli srovnání s parkem Ujung Kulon. S návštěvou parku jsme si počkali na všední den, protože o víkendech bývá hojně navštěvován lokálními turisty a navíc se už tak dost drahé vstupné do parku navyšuje o dalších 100 tis. IDR. Vyděrači! Ani nemusíte chodit do parku a už tak se setkáte se spoustou zvířat: jeleni a srnky (víme, tohle k sobě nepatří :) odpočívají na travnatých plochách a líně přežvykují nebo se pouští i dál do uliček města a občas překážejí na silnici; opice v celých tlupách posedávající v okolí odpadkových košů. Pohled na zvířata rabující odpadkové koše a požírající zbytky jídel není zrovna moc veselý.

Zvířátka a odpadky

Uvnitř v parku jsme ještě viděli veliké červostonožky, které jsou jedovaté a když vás kousnou, tak strávíte týden v horečkách. Taky před námi lesem prchalo pár velikých ještěrů a nad námi na stromech se pohupovali černí giboni. Náš průvodce zpod ztrouchnivělého kmene vyšťoural štíra a předváděl s ním různé hlouposti, jako že ho sní a tak. Ve veliké jeskyni ověšené spícími netopýry jsme si pak na buráky nalákali rodinku dikobrazů, v ZOO je skoro nikdy neuvidíte, protože jsou vždycky zalezlí a někde chrní. Tady vylezli až úplněk nám - celá rodinka i s potomkem, akorát nemáme žádnou fotku, protože v černočerné jeskyni se fakt blbě fotí a blikat bleskem jsme na ně nechtěli. Prošmějdili jsme strašidelné japonské bunkry z druhé světové války, kde se lidi navzájem věznili a popravovali, podle toho, kdo ty bunkry zrovna obsadil. Vrcholem výletu byl veliký vodopád. Nejdřív jsme vylezli na místo, odkud voda z malého jezírka padá přes převis dolů, užili jsme si výhled na divoké pobřeží a pak jsme sešli dolů a vykoupali se v jezírku pod vodopádem, odkud voda teče rovnou domoře a nechali si proudem vody namasírovat záda. Po cestě od vodopádu se nám podařilo doslova vyčenichat velikou raflézii, není teď zrovna doba, kdy tyto kytky kvetou a viděli jsme samé buď ještě zavřené nebo naopak už zčernalé a shnilé, takže když jsme zavětřili podivný pach, zaradovali jsme se, že tuhle obří kytku přece jen uvidíme!

Raflézie

Průvodce nám taky ukázal veliké listy rostliny, které po rozemnutí obarví všechno na výraznou rudorůžovou barvu, čehož dřív využívaly místní ženy ke zkrášlování. Výlet jsme zakončili na pláži s bílým pískem, kde se dalo i plavat, protože byla tak šikovně otočená, že se sem vůbec nedostaly vlny. Pláž dobrá, ale plná otravných opic, které vás ani nenechají převléknout do plavek, zkoumají igelitový sáček s plavkami a pak na vás ještě cení zuby, že tam není nic k jídlu. Opice jsou fakt roztomilé do chvíle než vás v tlupě obestoupí a začnou být agresivní a požadovat něco k jídlu. Ale za tohle si lidi můžou sami, protože průvodci běžně krmí opice buráky, aby je předvedli turistům, takže logicky pak opice vidí turisty a chtějí buráky. Jsou to mazané potvory.

Roztomilé opičky?

A samozřejmě jsme si vyzkoušeli i surfování. Začali jsme polehoučku a nejdřív jsme si půjčili jen bodyboardy a užívali si jízdu na vlnách. Frčí to překvapivě rychle a když chytíte dobrou vlnu, tak vás to vyklopí až na pláži, kde si vás rovnou vyfotí místňáci :) Druhý den jsme si zaplatili lekci surfování, nejdřív jsme na písku na sucho trénovali náskoky na prkno a pak se pustili do divokých vln. Je to fakt makačka než se s dlouhým prknem dostanete na místo, odkud se dají chytat vlny - dva kroky vpřed a čtyři vás to smete zpátky a pořád máte vodu sotva do pasu. Potom čekání na správnou vlnu, pádlování, náskok...! Překvapivě se nám pak oběma na první pokus podařilo naskočit a oba jsme stáli na prknech a jeli! Takže takhle jsme se pak bavili několik dní, vždycky druhý den úplně zničení - namožené svaly, domlácení prknem a s odřenými koleny, břichy a mozoly na rukou. Večer vždycky vytáhli svá elegantní malá prkna místní borci a předvedli nám, jak to má surfování opravdu vypadat.

Místní surfaři

Borec nakonec

Pangandaran můžeme zatím zařadit mezi nejhezčí místa, která jsme navštívili - hezké ubytování, dobrý warung s jídlem, příjemní lidé, hezká pláž, nějaké ty zážitky a trocha relaxu. Asi by se vám to taky líbilo :)

Kamar kecil

Při cestování po Indonésii se tomu nevyhnete, všichni tam musíme :) Po téměř dvou měsících můžeme napsat, že jsme snad záhady této "malé místnosti" (kamar kecil) trochu prokoukli a o naše poznatky se podělíme :)

Indonéský koupelno-záchod většinou vypadá tak, že část místnůstky (někdy půlka, někdy roh, někdy kreativně oblouk v rožku) je přehrazená nízkou zídkou a do takto vzniklé nádrže, či bazénku natíká z kohoutku voda. Zmíněný bazének rozhodně není určen na to, abyste se do něj naložili jako do vany, i když se k tomu někdy jeho velikost nabízí, ale slouží jako jakýsi rezervoár vody. Odtud pak plastovým rendlíkem nejrůznějších tvarů a barev (jak tu věc nazvat?) nabíráte vodu, kterou splachujete záchod a když se chcete osprchovat, tak zmíněným kyblíčkem poléváte. Pozn. zavedeme po návratu i doma, asi nám to ušetří dost peněz za vodu a kdyby to nepomohlo, přejdeme jen na studenou  ;)

Varianta s oknem a plastovým džberem! :)

Takto vypadá většina indonéských koupelen, jen místo vestavěné nádrže někde uvidíte různé jiné nádoby různých velikostí a tvarů, od velkých plastových barelů a kádí, přes lavóry až ke kyblíkům. A samozřejmě nesmíme zapomenou na toaletu, že... Ta je vždycky dohromady s koupelnou a klasicky je to něco na způsob tureckého záchodu, jen trochu menší a jinak tvarované. Dokonce jsme ve warungu v televizi viděli reklamu na čistící prostředky na toalety, úplně ty stejné jako u nás, ale v reklamě je hlavní hvězdou indonéský záchod. Vypadá to opravdu vtipně :) V reklamě do záchodu padá dětské autíčko na hraní (není divu, do takové díry v zemi), babička se zhrozí a chce a autíčko vyhodit, ale přichází maminka a v ruce drží Domestos a říká asi něco jako, že toaleta je přece díky Domestosu čistá a že si tedy dítko může klidně s autíčkem dál hrát :)

Občas, když máte štěstí, potkáte na ubytování záchod evropského stylu, často bývá třeba tmavě červený nebo modrý a často nemá žádné prkénko. V kombinaci s ne moc častým úklidem si pak raději přejete ten indonéský, kde se dá aspoň nějak rozumně dřepnout a není třeba balancovat tak, abyste se ničeho okolo omylem nedotkli. Někdy je ještě v koupelně i klasická sprcha a výjimečně i umyvadlo. Pokud umyvadlo není a máte jen nádrž a kyblíček nastává (pro nás) problém s mytím rukou. Ještě se nám totiž nepodařilo přijít na to, jak si, sakra, opláchnout ruce, když je máte obě namydlené, abyste nezamydlili všechno okolo...

Co byste na indonéském koupelnozáchodě hledali marně, je toaletní papír! Je třeba se připravit dopředu a mít po ruce vlastní nebo risknout indonéský styl - prostě opět použijete rendlík a umyjete se. Ideálně tak, abyste z místnůstky nevylezli celí zmáčení :) Oblíbená je tu pro tento účel i malá ruční sprcha, moderní náhražka kyblíčku.

Celá tahle místnůstka bývá v mnoha případech ne příliš čistá, celá mokrá, plná nejen vodních usazenin, všechno, co je dřevěné je obrostlé řasami a poloshnilé, o dýchatelnosti vzduchu, i když pouze po nezbytně nutnou dobu není asi třeba psát. Indonésané prostě věci jen používají, moc se o ně nestarají, takže mokré = čisté (platí pro předměty, místnosti i osoby). Ty reklamy na čistící prostředky asi moc nefungují nebo je to nejspíš tak drahé, že to nikdo nekupuje... Je až s podivem, jak čistí můžete vylézt z tak špinavého místa.

Tak a teď jděte láskyplně přeleštit oba kohoutky ve vašich koupelnách, možná si dejte oslavnou teplou sprchu a párkrát na záchodě obřadně spláchněte pořádnou porci toaletního papíru :)

Cipanas - zastávka na cestě

Ne, že byste se do naší ankety z článku o Bandungu zapojili ve velkém, ale třeba jste si to otipovali alespoň pro sebe. Správná odpověď je levý sloupec MA a pravý ZU. Uhádli jste to? :)

Po rušném, špinavém a deštivém Bandungu jsem se vydali opět k jižnímu pobřeží Jávy, tentokrát zase o kousek víc na východ. Celou cestu bysme za jeden den nezvládli, tak se nám k zastávce přímo nabízela vesnice Cipanas poblíž Garutu. Že už jste to někde četli? Cipanas... ano! Je to další místo oblíbené díky mnoha horkým pramenům.

V tomto Cipanasu ovšem horkou vodu využili úplně dokonale a to nejen pro napuštění několika bazénů, ale také každý hotel i mnohé menší ubytovny (penginapan či losmen) mají do svých koupelen (kamar mandi) přivedenou horkou vodu. Může se zdát podivné, že tu píšeme o horké vodě v koupelně, ale pro nás tak samozřejmá záležitost je v Indonésii téměř raritou a pokud máte ubytování s horkou vodou, je to asi jako kdybyste bydleli v hotelu se soukromou vířivkou na pokoji. Do koupelny v našem pokoji byla také zavedena horká voda. JENOM horká voda.

Abychom plně využili nabídky našeho hotelu rozhodli jsme se čas mezi večeří a spánkem využít pro relaxaci v místním termálním bazénu, kam jsme měli vstup zdarma v ceně hotelu. Nepředstavujte si termální bazény, jak je znáte z Evropy... tady je to prostě velká vybetonovaná modře natřená nádrž, napuštěná horkou vodou z pramene. Voda není nijak zázračně čistá, ale za to se z ní i v místním tropickém klimatu pěkně valí pára. S měřením teploty a ředěním vody na bezpečnou teplotu se tu nikdo nepáře. Nikde ani nevisí tabulky s teplotou vody, hloubkou bazénu, varováním, že není dobré pobývat v horké vodě delší dobu... prostě nic, co známe z domu. Hned po příchodu k bazénu jsme se stali jako obvykle terčem pozornosti a všichni nás sledovali, co budeme dělat, jaké máme plavky nebo těžko říct, co na  nás ještě mohli vidět. :) Voda v bazénu byla horká, určitě víc než 42 °C. Jakoukoli část těla jste tam ponořili, tak vypadala za chvíli jako uvařená. Naštěstí byl hned vedle ještě jeden menší bazének z vodou o něco malinko méně horkou a tam se to vydržet dalo. Nikde ovšem žádné schůdky, na které by se ve vodě dalo sednout, natož tak třeba bublinkovací lavice nebo lehátka a různé vodotrysky. Tak jsme chvíli postávali v bazénech a sledovali místní borce, jak se předvádí ve svém plaveckém umění. Opravdu zábavná podívaná. :) Jednak plavali v tom vařícím bazénu a jednat jejich plavecké styly jsou fakt k popukání. Indonésané většinou neumí plavat, ale asi tuší (z TV), jak má plavání vypadat a podle toho se taky chovají v bazénu. Výsledek vypadá jako by se  měli každou vteřinu potopit, plácají s sebou, mrskají rukama v šíleném tempu kolem sebe a někdy po psím způsobu pod sebou. Nejvtipnější a nejúčinnější je plavecký styl, kdy se oběma pažemi zároveň mohutně mávne pod tělem směrem dozadu. Než totiž stihnou zase vrátit obě paže před tělo, tak se skoro potopí a musí se pojistit jedním dvěma kroky po dně. :) Chvilkami jsme si říkali, že určitě některého z nich musí v té horké vodě klepnout... Trochu jsme se přemohli a předvedli jim, jak má opravdu vypadat plavání - publikum při okružní plavbě bazénem zaručeno. :)

Cipanas je skvělým výchozím místem pro tůry po okolí a na sopky, kterých je tu všude opravdu hodně. Počasí pro tyhle aktivity není v tomto ročním období zrovna ideální, sopky zahalené v mracích a přes den sem tam déšť a sem tam liják... Takže naše zastávka zde byla opravdu jen na přespání a odpočinek na cestě.