Prambanan a Borobudur

Z příspěvků na Twitteru víte, že jsme asi před dvěma měsíci navštívili jedny z nejvýznamnějších památek nejen Indonésie, ale i světa. Chrámové komplexy Borobudur a Prambanan jsou oba od roku 1991 zařazeny na seznamu památek Světového dědictví UNESCO a pokud vás zajímají podrobnější informace, doporučujeme mrknout alespoň na Wikipedii a trochu si počíst, my sem žádné referáty dávat nebudeme ;)

Oba chrámy se nacházejí poblíž Yogyakarty a jsou pro všechny, kdo se ocitnou ve městě velkým lákadlem, i když vstupné je pro zahraniční turisty nehorázné. Ale když už je člověk tak blízko, přece si to nenechá ujít, že. Možná by bylo na místě se tu vypsat z našeho rozčilení a rozčarování, co se týče hamižných Indonésanů a jejich dvojitých cen, které byly zavedeny teprve před nedávnem, patrně po vzoru jiných asijských zemí. Prostě jakmile jste penězi oplývající turista ze západu, platíte ne dvakrát ani třikrát tolik, co Indonésan, ale rovnou osmkrát víc. Takže místňák 30 tis. IDR a "cizák" 20, ale dolarů. Za tuhle parádní cenu dostanete u vstupu čaj, vodu nebo kafe a ještě si musíte zaplatit drahého průvodce, pokud se taky chcete něco dozvědět.

Prambanan

Jako první jsme navštívili hinduistický chrámový komplex Prambanan, jelikož je dostupný městskou hromadnou dopravou TransJogja za celkem pouhých 6 tisíc IDR (12 Kč) a asi 40 minut jízdy klimatizovaným autobusem s hudebním rozptýlením. Celá nádhera je částečně vidět už ze silnice, i když jsou všude okolo stromy, aby náhodou nikdo, kdo nezaplatil nespatřil ani kousek chrámu. Pohled ze silnice, ale rozhodně nestačí, protože stavba je to opravdu monumentální a člověk se oproti svatyním cítí úplně malý, i když velká část celého komplexu stále ještě čeká v podobě kamenných hromádek na svoje znovusložení. Jelikož se nám podařilo ráno vyrazit hodně brzy, užívali jsme si atmosféru chrámu bez davů turistů a školních výprav a tím pádem i bez neustálých žádostí o foto (ne významného chrámu, ale naše :). Indonéská mládež totiž využívá návštěvy této památky k tomu, aby nasbírali, co nejvíce fotek se zápaďáky, protože se jich tu samozřejmě vyskytuje hodně na relativně malém prostoru. Takže vy se přijedete podívat na tohle krásné posvátné místo a oni se sem přijedou podívat na vás. Obešli a vystoupali jsme na všechny tři hlavní chrámy - Šivův, Brahmův i Višnův, prozkoumali vnitřní svatyně se sochami příslušných bohů a pokochali se výhledy z vyvýšených teras.

Socha Ganéši

Výzdoba chrámu

V celém areálu chrámu se kromě hlavního chrámu Prambananu vyskytují ještě další tři stavby v různém stádiu rozpadu nebo znovusložení. Dva menší hinduistické chrámy a za nimi veliký budhistický chrám Candi Sewu. Při procházce k těmto chrámům nám začalo trochu pršet a skončili jsme pod přístřeškem s velkou skupinou vojáků, kteří tu měli nějaké cvičení. Oni totiž rádi v televizích ukazují, jak armáda nacvičuje poblíž takto významných míst, asi aby demonstrovali, že jsou schopni bránit poklady Indonésie anebo to prostě jen vypadá v televizi dobře :) Od vojáků jsme každý dostali svačinku v podobě nějakého sladkého koblize podobného pečiva a sladké rýže zabalené v banánovém listu, což se nám opravdu hodilo, protože už jsme začínali být hladoví.

Krátkou procházkou po silničce mezi rýžovými poli jsme se ještě vydali k nedalekému chrámovému komplexu Plaosan, který nás příjemně překvapil. Ačkoli bez vstupného, pouze s dobrovolným darem, chrám byl působivý a v dešti, který se spustil, když jsme tam dorazili měl zvláštní tajemnou atmosféru. Přišlo nám až líto, že všechny peníze za vstupné shrábne hlavní atrakce Prambanan a na další krásné stavby v okolí už nikdo nemyslí.

Candi Plaosan

Po cestě z Candi Plaosan na autobus jsme se stavili ve warungu, který nevypadal úplně lákavě, ale jedli jsme tam naše asi nejlepší nasi goreng (smažená rýže) za celou dobu (a nebo jsme byli tak vyhládlí?). A jelikož píšeme příspěvek s takovým zpožděním, můžete si být jisti, že už jsme těch nasi goreng od té doby jedli opravdu hodně!

Další den po Prambananu byl v plánu výlet na Borobudur. Tentokrát s cestovní agenturou autem, jelikož po spočítání výdajů na cestu a hlavně času stráveného cestováním v busech či na našich skůtrech jsme vyhodnotili tuto variantu jako překvapivě nejvýhodnější. No, z plánu na výlet nakonec sešlo kvůli střevním potíží, které postihly polovinu účastníků v noci před cestou (pamatujete ty špagety s pestem z minulého příspěvku?). Borobudur jsme si ovšem ujít nenechali a vypravili jsme se na něj o skoro týden později, mezitím nám stihli malinko zdražit vstupné a taky benzín, tudíž jsme si připlatili :/

Borobudur

Borobudur je nejnavštěvovanější turistickou atrakcí v Indonésii. Bohužel právě kvůli tomu pozbyl takovou tu speciální atmosféru, kterou jsme si aspoň trochu užili na Prambananu. Náš průvodce se netajil podrobnostmi, které si možná mohl nechat pro sebe - třeba, že vládu tohle místo začalo zajímat až poté, co si uvědomili, že by se tím daly vydělat peníze a nebo, že některé kameny z chrámu mají doma na zahradách mnozí z místních zaměstnanců, že to všichni vědí, ale nikdo s tím nic nedělá... Byli jsme malinko zklamaní, ale aspoň jsem si sami mohli udělat obrázek, protože předtím se nám dostalo mnoho různých doporučení, který z chrámů je lepší, kam jít a který vynechat. Nicméně stavba je opravdu jedinečná a i zasazení do krajiny na malý pahorek s výhledy po okolních kopcích se mimořádně vyvedlo. Člověku se až nechce věřit, že až do počátku 19. století o stavbě věděli jen Javánci žijící v okolí, kteří používali kameny z chrámu jako stavební materiál pro své domy. No neberte to, když je nedaleko v pralese taková pěkná hromada kamení zakrytá hlínou, popelem a porostlá vegetací! Díky UNESCO dnes o chrám prakticky každodenně pečují-odstraňují mechy a hledají nejlepší způsoby konzervace, protože kvalita okolního prostředí se rok od roku zhoršuje a materiál chrámu je narušován kyselými dešti. Celý Borobudur je jedna veliká stúpa se čtvercovým půdorysem, kdy každá strana měří kolem 120 m, má devět teras - dole čtvercové a nahoře kruhové. Na těch kruhových se nachází 72 malých stúp v podobě zvonu a v každé z nich sedí kamenný Budha. Bez hlavy. Ty mají na zahradách právě ti zaměstnanci... A taky jsou v různých muzeích a podobně. A uprostřed to vše korunuje veliká stúpa, která byla "prý" nedávno odkryta a uvnitř se "prý" něco našlo, ale nikdo neví co, protože je to drženo v tajnosti. Indonéský styl. Asi si ten poklad posadil do obýváku nějaký významný úředník...

Borobudur stúpy

Během návštěvy Borobuduru nás neminuly žádosti o společné foto, protože tu byl na výletě celý autobus místních školáků. Největší legraci jsme si užili po cestě dolů zpět k autu, kdy už pod schody z chrámu číhalo několik prodejců se svými výrobky až sejdeme k nim. Chtělo se nám otočit a prostě jim utéct zpátky nahoru :) Cesta asi 300 metrovou uličkou obklopenou stánky, kdy se vám každý snaží prodat nějaký ten suvenýr a někteří za vámi dokonce klušou celou cestu, i když jim říkáte, že nic nechcete, celý nás zážitek završila. Jeden z prodejců byl dokonce tak zklamán naším nezájmem, že z původní ceny 150 tisíc IDR za malou kamennou sošku Budhy se na konci uličky stala nabídka zdarma! Ale my jsme to prostě nechtěli ani zadarmo. Kdo by s sebou tahal takový kus šutru?

Meditace na Borobuduru

Na zpáteční cestě nám ještě řidič zastavil u nějakého menšího chrámu, ale my jsme místo něj prozkoumali poklidný a nazdobený budhistický klášter, který byl hned vedle. Byl to samý pozlacený Budha, nebo kamenný Budha, sloni, lotosová jezírka a jiné meditační záležitosti :)

Budha

Jsme rádi, že jsme se vypravili na oba chrámy, stálo nás to sice dost peněz, ale takových staveb se po světě mnoho nevyskytuje a když už je člověk poblíž, tak prostě neodolá a chce to vidět! Dva ze dvou cestovatelů doporučují navštívit oba ze dvou super chrámů :)

Yogyakarta (Jogja)

Radujte se a oslavujte! Přicházíme s novým příspěvkem na blog! Kde se celou tu dobu flákáme? Vypadá to jako celá věčnost od našeho posledního zápisu na blog. Hodně se toho událo, takže nebyl čas a taky... no dobrá, a taky se nám moc nechtělo ;) A nechtělo se nám, protože další místo, o které se chceme podělit, je Yogyakarta (místními nazývaná Jogja), město, kde jsme strávili delší dobu a odkud máme spoustu zážitků, takže nevíme, kde začít a co si můžeme dovolit vynechat.

Becak - místní lidový taxík

Jogja a jejích 500 tis. obyvatel se nacházejí na jihovýchodě centrální Jávy v provincii Yogyakarta. Jogja je hlavním městem této oblasti a jediné místo v celé Indonésii, kde byla vláda formálně ponechána místnímu sultánovi. Sultán, momentálně desátý v pořadí, ač to tak nevypadá, není jen nějaká figurka, ale činný politický představitel regionu a guvernér celé oblasti.

Jak začít a čím je ta Jogja tak zajímavá? Tak především se jedná o středisko klasické javánské kultury a tradičních řemesel a také vzdělávací centrum. Tato maličkost byla důvodem, proč jsme po 40 dnech cestování utrpěli malý sociokulturní šok. Zápaďáci všude kam se podíváš! No dobře, nebylo jich tolik, ale šli po ulicích ...klidně i v zástupu a bylo jich více než jsme za celý náš dosavadní pobyt na Jávě viděli. Nezdravili nás a ani se na nás moc neusmívali. Svět byl zase takový, jaký ho známe. Zápaďáci se v Jogji srocují ve dvou lokalitách - kolem ulice Jl. Sosrowijayan a kolem ulice Jl. Prawirotaman. Obě lokality mají něco do sebe. My jsme bydleli na Jl. Sosrowijayan, levnější a blíž místňákům. Nevýhodou je, že sousedí s Jl. Malioboro, veleznámou super cetkovou ulicí, turisty zbožňovanou i nenáviděnou. Do ulice Prawirotaman doporučujeme zajít pokud dostanete chuť na dobré jídlo a celkově pokud se vám zasteskne po něčem "západním". Vykoupeno je to trochu vyšší cenou než je indonéský nadprůměr ;)

Po příjezdu se ubytováváme v losmenu Bladok, hezkém penzionu v ulici Jl. Sosrowijayan. Cenově se neliší od našeho javánského průměru a celkově na první pohled vypadá čistěji a luxusněji než na co jsme byli zvyklí. Je tu i bazén, juchůů! :) Pokoje jsou příjemné, bílé stěny bez špinavých fleků, pro jistotu kontrolujeme cenu ubytovaní. Možná povlečení by mohlo být novější, jsou na něm nějaké pidi flíčky, ale je určitě vyprané tak to neřešíme. MA na nic nečeká a testuje hotelový bazén. Jen ta voda nenadnáší tak jako ta z oceánu :) Později se u večeře smějeme cenám (v průměru 2-3x dražší než na co jsme zvyklí), ale nevadí, s tím se prostě ve velkém turisty obleženém městě počítá, pochutnali jsme si a jdeme spát. Po příjemně prochrněné noci se budíme do dalšího dne, jsme v Jogji a chceme ji celou prozkoumat. ZU trochu svědí kůže, asi to přehnali s aviváží na povlečení, oni milují aviváže. U snídaně nicméně otevíráme téma štěnice. Co když... co když ty flíčky na povlečení jsou pozůstatkem po řádění štěnic na někom předešlém? Blbost! Pokoje jsou čisté a nikde jsme žádné hmyzáky nespatřili, ani nejsme poštípaní. Další den sedíme u snídaně a pozorujeme bouřlivou diskuzi recepční s párem francouzských turistů. Za chvíli k nám přibíhá Francouzka a s naléhavým pohledem se ptá, jestli náhodou nevíme, jak se anglicky řeknou "brouci, co pijí v noci krev a lezou po postelích". Odpovídáme... bedbugs. Nešťastná Francouzka děkuje a odbíhá zpátky na recepci, kde vykřikuje: bedbugs! bedbugs! MA kouká na ZU, ZU kouká na MA. Balíme.

Fotku štěnic nemáme, tak alespoň náhradníky :) Kdo pozná, co to je?

Abychom nepsali jen o ubytování, všechno dobře dopadlo, ZU:MA si našla nové ubytování bez štěnic a co víc, proběhlo setkání s francouzskými přáteli z Pangandaranu (ano, ten párek Francouzů, co vypadal spíš na Němce). Jean Jacques a Pamela. Dělali nám společnost při výletech po Jogji a společném pojídání nasi goreng. Je vždy fajn sdílet cestování s někým podobně naladěným.
Takže co všechno jsme v Jogji navštívili a zažili?

Kraton, sultánův palác, jsme se rozhodli navštívit jako první. Sultán bohužel nebyl přítomen, a tak nám prohlídku musela obstarat místní průvodkyně se svojí legrační angličtinou. Kraton je javánské slovo označující královský palác, přesně tak tohle místo i vypadalo. Krásné, zlatem zdobené vyřezávané altány s ornamenty a tradičně oblečený personál starající se o blaho sultána. V několika pavilonech byly vystaveny předměty, fotky, obrazy a batika, vše především ze života velmi oblíbeného sultána č. 9, jehož jméno si nemůžeme zapamatovat. Ale zkuste si ho vyslovit, vygooglili jsme ho pro vás: Hamengkubuwono. Naši prohlídku jsme načasovali tak, abychom mohli shlédnout představení gamelanu (orchestr bicích nástrojů tradiční indonéské hudby). Některé návštěvníky koncert dokonce uspal! :)

Jeden z pavilonů v kratonu

Poté jsme pokračovali k Taman Sari, vodnímu zámku postaveném v polovině 18. století. Umělá jezírka, bazény, zahrady, palác shlížející na tyhle nádhery z malého vršku, podzemní chodby vedoucí k mešitě. Celý komplex sloužil jako odpočinkové místo pro sultána, jeho ženy a děti. Současný sultán už samozřejmě místo nevyužívá, od počátku 19. století je areál opuštěný a po velkém zemětřesení v roce 1867 byly stavby poškozeny a dále už jen chátraly. Místní lidé postupně většinu plochy zastavěli svými příbytky, a jediné, co bylo alespoň částečně zachráněno opravami v 70. letech je hlavní bazén, který vidíte na fotce, pár ozdobných bran a podzemní mešita s tunelem.

hlavní bazén Taman Sari

Tajemná podzemní mešita se čtyřmi schodišti střetávajícímí se nad studnou

Dlouho jsme diskutovali, zda navštívit Pasar Ngasem, nejen ptačí trh. Věděli jsme, že to nebude nic pro milovníky zvířat, ale rozhodli jsme se to vidět naživo. Dopadlo to tak, že se MA po 5 minutách otočil na podpatku a vykráčel ven. ZU celý trh a jeho zákoutí prozkoumala a vše zdokumentovala. K vidění i k prodeji jsou nejen desítky druhů nelegálně odchycených ptáků, ale i malinká kuřata nabarvená do křiklavých barviček, holubi, kohouti, psi a kočky všech velikostí a podob v miniklecích, netopýři, ještěři, cibetky, králíčci, morčata, rybičky, krmivo a potřeby pro "chovatele" a spousta dalších předmětů a stvoření, která ani neumíme pojmenovat. Podmínky většinou na hony vzdálené těm evropským. Zvíře je prostě věc a tak se tu s ním i zachází.

Bez komentáře

Další dny jsme trávili prozkoumáváním Jogji. Navštívili jsme Museum Sonobudoyo, které drží sbírku tradičních předmětů z Indonésie, resp. z Jávy. Sošky, věci z paláce, různé loutky a masky. Vstup krásných 5 tisíc IDR na osobu (necelých 10 Kč). Šel s námi anglicky hovořící muzejní průvodce, který nabídl své služby. Ten se neplatí předem, jeho honorář je dobrovolný, záleželo jen na nás, jaké mu dáme spropitné. Více než hodinu s námi procházel od vitríny k vitríně a všechno popisoval a vysvětloval, byli jsme mile překvapeni a podle toho jsme pána i odměnili.

Zmíněné muzeum pořádá večer tradiční stínová loutková představení wayang kulit (doslovně loutky z kůže). Představení trvá dvě hodiny, doprovází je magelanový orchestr a diváci mohou vše sledovat zezadu s pohledem na loutkovodiče a orchestr nebo zepředu krajkovou stínohru. Na programu je většinou část eposu Ramájána, pro stravitelnost trvající maximálně 2 hodiny. Klasická představení trvají celou noc až do rozbřesku a většinou se pořádají při speciálních příležitostech a oslavách. I přesto, že loutkovodič vypráví příběh v javánštině a magelanový orchestr je chaotický i uspávací zároveň, je představení poutavým náhledem do javánské kultury.

Stínohra wayang kulit

Nebylo by Jogji bez batiky. Princip batiky je všobecně dobře znám, ale teprve tady, v samém epicentru batiky pochopíte, že to tričko, co jste si vyrobili ve čtvrté třídě ve výtvarce je akorát tak pěkný hadr na podlahu :) Kdo neuvidí, neuvěří. Na naší procházce Jogjou jsme zavítali do jedné z tradičních batikových dílen, kde nás paní provedla dílnou, všechno ukázala a vysvětlila, pozorovali jsme ženy malující ruční batiku (batik tulis) i muže vyrábějící razítkovou batiku (batik cap), barvící proces i zpracování použitého vosku. Mají krásné věci, jedna ruční batika trvá i déle než tři měsíce a cena je tomu více než přímo úměrná, takže žádné nakupování se nekonalo.

Batiková dílna - ženy při práci

A teď něco o jídle a o tom, že jednou to přijít muselo... Po měsíci a půl v Indonésii jsme dostali chuť na zápaďácké jídlo. Představte si, že měsíc a půl nejíte nic jiného než rýži, rýži a zase rýži. Máme ale to štěstí, že jsme v Jogji! Kolektivní touha po západním jídle byla tak velká, že jsme vyrazili na špagety. ZU:MA a naši francouzští přátelé PA:JA. A tak sedíme v restauraci, koukáme na lístek, kde vidíme předražené špagety a přemýšlíme, co jde více pokazit - jestli špagety Carbonara, pro které potřebujete syrové vajíčko nebo špagety s pestem kde jsou špagety a ... pesto. ZU:JA volí Carbonara a PA:MA variantu s pestem. Nakonec to nebylo tak špatné, trochu malá porce za ty peníze, ale co, pro jednou to přece nevadí. Přesněji o tři hodiny později MA hlásí, že je mu trochu nevolno, asi z toho sluníčka. Ještě později MA hlásí, že nemůže usnout, protože je mu trochu víc nevolno. Dál už MA nehlásí nic a přemisťuje svoji tělesnou schránku na toaletu, kde prožívá očistu nebo spíše očistec. To vše do rána ještě několikrát. Brzy ráno poté byl s Francouzi naplánován výlet. Jaké překvapení, když se ZU a JA v pět ráno potkali před pokoji s naprosto stejným sdělením, že jejich polovičky pro... a pro... prožili úplně stejnou noc. Pesto!

Pestogate nás odstavil na tři dny. MA byl krmen rýží, rýží a zase rýží, a tak se vše dalo zase do pořádku. Jako rozjezd do života jsme zvolili Festival asijských filmů. Ta Jogja opravdu žije! Ve velkém mrazivém kino multiplexu jsme shlédli několik poměrně dobrých kousků, ale příště do indonéského kina jen v zimní bundě!

Malém bysme zapomněli na Kota Gede! Kota Gede je čtvrť města, která je známá kvůli stříbru. Pro výlet sem jsme zvolili městkou hromadnou dopravu TransJogja. Máme na ni i přes drobnosti samou chválu a vydalo by to na celý další článek. Takže jen zkratkovitě: organizovaná, levná, fungující. Autobusy jsou na náš vkus trochu překlimatizované, ale jako kompenzaci můžete poslouchat hudbu z empétrojky (nebo kazety?) pana řidiče. A že to není jen dobrý řidič ale i dobrý DJ, o tom se není třeba zmiňovat. :) V Kota Gede můžete najít spoustu stříbrnických dílen, kde je možné sledovat mistry při titěrné práci a pak se procházet obchůdky a obdivovat všechny ty krásné šperky i kýče vybroušené k dokonalosti. Nachází se zde i starý královský hřbitov, kam se bez sarungu se speciálním motivem batiky, tradiční košile a roztomilé pokrývky hlavy pro pány nedostanete. Takže jsme jen nakukovali přes zídky a obdivovali okolí. Čtvrť jsme si prošli hezky po svých, protože jsme chtěli vidět tradiční javánské domy skryté v malých uličkách. Kota Gede, ač se prolíná s Yogyakartou, má své vesnické kouzlo a určitě by stálo za to ji prozkoumat trochu víc, jen kdyby nebylo takové vedro!

Studentky čekající na zastávce-nástupišti TransJogja

A taky jsme na ulici Jl.Malioboro vyzkoušeli nejlepší mie ayam na světe, trochu jsme nakupovali, procházeli místní trhy, prozkoumávali okolí řeky Code, jezdili becaky... Prostě zážitků z Jogji máme na několik článků, (doslova) největšími byly návštěvy chrámů Borobudur a Prambanan, takže zachovejte přízeň, pracujeme na tom. To víte, abychom to po takové pauze nepřepálili. ;)